Právě vychází vaše šestá řadová deska. Jak byste shrnuli váš hudební posun od debutu "Vyhlašuju boj" až po aktuální "Drsnej kraj"?

Tomáš: My jsme už od první desky chtěli skládat melodický písničky. Tenkrát byly sice rychlejší, ale nejdůležitější byla vždycky ta melodie.
Petr: Hlavně jsme chtěli dělat písničky pro lidi. Jasnej refrén, aby si s námi lidi mohli na koncertě zazpívat.

Na scéně jste nějakých třináct let a většinu tohoto času vás hudba živí. Co se Škwor za tu dobu naučil o showbusinessu?

Petr: Že je to pěkná sračka.
Tomáš: My se nesnažíme bejt nikde vidět, někde se nastavovat fotografům.
Petr: Oddělujeme muziku a soukromý život. Lidi, který to nedělaj', jsou docela komický.

Ve vašich začátcích jste si prošli několika pochybnými pořady typu Rozjezdy pro hvězdy nebo Caruso Show. Nutila vás k tomu nahrávací firma?

Tomáš: Firma nás k tomu nenutila.
Petr: On je rozdíl mezi Caruso Show, která byla o muzice, a nějakou estrádou, kde bychom měli dělat čtyřmetrového hada.
Tomáš: V tý době bylo všude plno estrád Petra Novotného a to nebylo nic pro nás.
Petr: Hudební pořady klidně, ale má to svoje meze. Dneska už to ani nepotřebujeme. Jedeme si svoje a funguje nám to. (zaklepe na dřevo) Snažíme se bejt skromný a vážit si toho, co máme.

Kdysi jste říkali, že hudební novináři mají problém určit vaše místo na hudební scéně. Po pravdě to mám stejně - cítíte se být spíš mladším bráchou Kabátu, nebo naopak mainstreamovější alternativou klubových kapel?

Tomáš: Vždyť je to úplně šumák.
Petr: Já si spíš myslím, že kdo nás nemá rád, nás nebude mít rád, i kdybychom dělali cokoliv.
Tomáš: Zrovna dneska ráno jsem přemejšlel, jestli jsem agrometalista, nebo nu-metalista a tak dál. (smích)

A je vám líp na velkém pódiu, nebo někde v komornějším prostředí?

Petr: Nejradši máme velký pódia. Tak těch dvacet tisíc lidí. Ale když jich přijde patnáct, taky se z toho neposereme. (smích)

A kdo chodí? Dalo by se vaše publikum nějak specifikovat?

Petr: Teď chodí strašně krásný mladý ženský. Už je to snad víc než půlka. Ale jinak je to pestrý - samozřejmě chodí úplně normální mladý kluci i tatíci. A v Brně máme dvě osmdesátileté fanynky. Ty jsou fantastický.
Tomáš: Jo, to jsou výborný roštěnky.

Co si vybavuji, kdysi jste žili - nebo jste to přinejmenším tvrdili - převážně chlastem a hospodou. Dneska už to máte jinak?

Petr: To je jasný. Dneska je mi sedmatřicet, mám dvě děti, ženu a barák a řeším úplně jiný věci než před deseti lety, kdy jsme se s tímhle blbem jenom vylejvali. Bylo by smutný, kdybychom zůstali stejný. Ale je fakt, že za tenhle ksicht kapely si díky naší minulosti můžeme sami. Neříkám, že jsme nějaký svatoušci, ale před lidma už se neválíme. Když se někdo chce vylejt, tak se válí v šatně, kde ho nikdo nevidí.
Tomáš: Ale ve finále se vyválí i před těma lidma. To je šumák, jedeme dál. (smích)

Jako první singl jste vypustili úvodní skladbu "Kámen", což je poměrně ostrá kritika stavu porevoluční společnosti. Upřímně - není už to stereotyp? Stejné téma má Škwor úplně na každé desce.

Petr: Jo, máme to na každý desce, ale o čem máš těch dvanáct let pořád psát.
Tomáš: Kabáti zpívaj' o chlastu, my zase máme tohle. Ten problém se totiž pořád opakuje.
Petr: Ono tě to hlavně nasere pokaždý stejně. Podle mě tady strašně málo věcí funguje tak, jak by mělo. Ať se podíváš kamkoliv.

S tím souvisí i to, že se ve vašich textech občas odvoláváte na "staré časy". Chvílemi se skoro zdá, že vám za komunistů bylo líp.

Petr: Nám se nic nedělo a nic nám nechybělo. Když začala revoluce, mně bylo nějakejch šestnáct a vůbec jsem nevěděl, co se děje a proč se to děje. Mě nikdo netýral, měl jsem co jíst, pěkný oblečení... Neměl jsem se špatně. Dost lidí ale jo - jasně že to stálo za hovno. Jenže po tý revoluci začaly velký plány, jak to bude skvělý, a dostali jsme se tam, kam jsme se dostali - do prdele.
Tomáš: Spousta lidí nás spojuje s komunismem. Jenže my jenom nepochlebujeme těm nahoře. A proto jsme hned komouši?
Petr: Po revoluci se chtělo udělat strašně moc věcí a místo toho se všechno rozkradlo. Lidi se dneska mají stejně a spousta lidí ještě hůř. A jestli si někdo myslí, že zvolí tamtoho nebo tohohle a něco se změní, je to blbost. Oni se nakonec všichni sejdou v tý kantýně, daj' si za čtyři koruny kořalku a baví se o tom, jaký jsme idioti, že jim to všechno žereme.

No jo, jenže nadávat u piva na politiku umí dneska každej.

Tomáš: Počkej, my ale nejsme politici. Nás nikdo nevolil.
Petr: Jak tu ale chceš něco změnit? Ledaže bych vzal flintu a šel bych je tam do parlamentu postřílet. Když mě něco sere, tak to napíšu do textu.
Tomáš: Nebo to ber tak, že nás nebaví psát o lásce.
Petr: My muzikanti máme jedinou zbraň, a to napsat písničku. Některý lidi se s tím ztotožní a to stačí. Něco ti řeknu - vždycky jsem byl hrozně hrdej na to, že jsem Čech. Poslední dobou už mám o tom pochybnosti. Třeba to, když vidíš lidi z různejch reality show, takzvanej vzorek národa, jak se prezentujou, to je prostě strašný.

Na rozdíl od politiky se docela mění váš názor na ženy. Na minulé desce jste jim sypali pod sklo zrní, tentokrát je žena anděl, který se s vámi dost nadře.

Petr: Někdy mě ta ženská nasere, tak napíšeš takovej text... (přemýšlí) Ty v tom moc hledáš. Prostě jsme to napsali. Když tě ženská nasere, tak ta písnička je taková, a když naopak, tak zase napíšu, že je dobrá. A zejtra zase bude na hovno.
Tomáš: (smích)
Petr: (směrem k Tomášovi) Já se z něj poseru. Co mu mám furt říkat?

Počkej, mě ten obsah textů zajímá. Co třeba písnička "Jednou to přijde", která se točí kolem smrti? Trochu brzo na podobné úvahy, ne?

Petr: (směrem k Tomášovi) Já ho zabiju. Já mu ji normálně dám přes ten stůl.
Tomáš: (smích)
Petr: Je to prostě text k písničce! Samozřejmě že se nad tím občas zamyslíme, ale je to prostě text k písničce, další téma, který můžeš napsat. Takhle to má každá kapela - chlast, ženský, politika, mimozemšťani a co máš v ledničce.
Tomáš: My nejsme kapela, která by skládala texty o ničem. Jsou to věci ze života.
Petr: (směrem k Tomášovi) Kdybych naplácal pár píčovin za sebe, úplně nesmyslnejch, tak mě každej poplácá po zádech.

A nenapadlo vás někdy nechat si napsat text od někoho externího, kdo by třeba přinesl nějaká nová témata?

Petr: Ne, nenapadlo. Já si to píšu přímo do pusy. Vím ale, že spoustě kritiků vadí, že je to nespisovný, a nemůžou to strávit.

Jo, já jsem jedním z nich - psal jsem to v recenzi na jednu z minulých desek. Když se polovina textu rýmuje jenom na bázi koncovek -ej, tak mi to zkrátka přijde až moc snadné.

Petr: Jenže to nemá bejt složitý. Nikdy jsme neřekli, že naše muzika má bejt složitá - má bejt zapamatovatelná. Když slyšíš od kapely: "Jsem nasraný," tak bych se fakt posral, to je něco strašnýho. Nemůžeš zpívat nasranej text spisovně, to je píčovina.

Kdysi jste měli velké ambice a chtěli jste to v muzice daleko dotáhnout. Jak se vám to z vlastního pohledu podařilo? Jste spokojení?

Tomáš: Nedávno jsem nad tím přemejšlel a jsem strašně rád, že jsme to dotáhli, kam jsme to dotáhli.
Petr: Osm let se tím živíme, což je super. Na druhou stranu je mi líto lidí, který jsou hudební virtuosové, hrajou fenomenálně na ten svůj nástroj, ale nikdy to nikam nedotáhnou, protože hrajou někde ve sklepě pro pět lidí.
Tomáš: Hlavně je skvělý, že lidi na ty koncerty chodí a pořadatelé, co si nás objednávaj', neprodělávají.

Když vás poslouchám, napadá mě, jak moc vážně berete to, co děláte, popřípadě sebe?

Petr: My jsme se nikdy nebrali vážně. A jestli nás berou vážně lidi? Stačí, když přijdou na koncert a odreagujou se od svejch každodenních sraček. Spousta lidí nám i píše, že jim naše muzika pomohla. Třeba frajer, kterej mi psal, že se chtěl zabít, pak si poslechnul nějakou naši písničku a neudělal to. To tě prostě potěší.