White Lies - Punk is dead!

14.03.2011 05:00 - Lukáš Benda | foto: facebook interpreta

Během rozhovoru zmínili, že je zpočátku ovlivňovali Rage Against The Machine a The Beatles. Mnohem častěji se o nich ovšem mluví jako o nových Joy Division, Editors nebo Interpolu. Ano, řeč je opět o White Lies. Toto londýnské trio totiž poskytlo musicserveru exkluzivní interview.
White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Jedete jarní turné k lednové nahrávce "Ritual". Je pár minut před jeho pražskou zastávkou a je mi jasné, že kdybych se zeptal po ní, odpovíte mi, že v Praze. Ale teď - kde se vám během aktuální koncertní šňůry nejlépe hrálo?

Harry McVeigh: Určitě ve Varšavě. Byl to skvělý rituál s mnoha přihlížejícími. (smích)

Charles Cave: Kdybych to měl brát historicky a neomezovat se jen aktuální sérií koncertů, tak u mě vítězí Los Angeles. Koncerty v Kalifornii, to je vždycky zážitek. Naše první vystoupení sice nebylo zrovna... (tlumený smích) vydařené, ale když jsme se vrátili podruhé...

S tím souvisí asi nepříliš příjemná otázka, a to jak moc úspěšní jste ve Spojených státech?
Charles: Vůbec.

Jack Lawrence-Brown: Vůbec? Rozhodně bych neřekl, že jsme neúspěšní.

Harry: Já si myslím, že Britové nikdy nemůžou objektivně posoudit svůj úspěch v Americe.

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Používáte termín "hipster"?

Harry: Rozhodně ne ve spojení s námi.

A co "indie"? Je to názorové hnutí, myšlenkový směr, jako tomu bylo u hippies, anebo se jedná o bezduchý hype?

Charles: Indie vychází z osmdesátých let. Dnešní indie kapely vlastně odpovídají těm tehdejším. Taková odpověď po dvaceti třiceti letech. Indie nikdy nebude ucelený směr jako hippies nebo raveová generace, na stranu druhou se ale také nikdy nevyčerpá. Budou zase vznikat nové kapely, které budou odpovídat na náš odkaz, a další, ty zase na jejich. Ten proces poběží pořád dokola. Indie není časově omezené, to jej oproti hippies zvýhodňuje.

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Co pro vás znamená "post-punk"?

Charles: Post-punk je nesmysl. Není punku po punku, jestli mi rozumíš. Post-punk je novinářská škatulka. Punk is dead!

A je post-punk mrtvý, jestli mi rozumíš?

Charles: Ne. My přece ještě hrajeme. (smích) Mě by jen zajímalo, v čem je post-punk následovníkem punku. My jako zástupci té škatulky přece nenavazujeme na punk a nezpíváme angažovaně o politických a sociálních tématech. Naše produkce je o něčem úplně jiném.

White Lies...

White Lies
... jsou londýnským indie-rockovým triem, které tvoří zpěvák a kytarista Harry McVeigh, basák Charles Cave a bubeník Jack Lawrence-Brown. Na aktuálním turné je navíc doprovázejí Tommy Bowen a Rob Lee. White Lies vznikli v říjnu 2007 na základech kapely Fear Of Flying a proslavily je především singly "Unfinished Business" a "Death" z debutu "To Lose My Life...", který White Lies vydali v roce 2009. Letos pak vyšla jejich druhá deska "Ritual".

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Jak se vám po debutovém úspěchu proměnil život?

Jack: Změnil se nám asi stejně jako se všem za dva roky dokáže změnit.

Harry: Ta největší změna je nedostatek času. Pořád na něčem děláš, pořád někde hraješ. Musíš se naučit relaxovat při práci.

Deska "To Lose My Life..." se mezi hudebními publicisty těšila rozhodně větší oblibě než aktuální nahrávka "Ritual"...

Harry: Negativní recenze se ale objevily i po vydání debutu.

Charles: S každým novým úspěšným singlem ale novináři postupně uznávali, že je to dobrý album. (smích)

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
V čem vidí nedostatky nyní?

Harry: Prostě mu nerozumějí.

Charles: Mám na to takovou teorii. Hudební kritici mají nutkání hledat za vším přesah do budoucnosti. Když tedy někdo natočí album, který se svým konceptem hodí spíše do osmdesátých let, těžko jej ocení. Dneska nesmíš jít proti toku času, musíš pořád plout po proudu nebo se jej snažit předehnat. Jenže co když teprve v budoucnosti ocení minulost? Hudební recenze by se měly psát s odstupem. Let. (ticho) Poté by už nikdo neshledával účelové argumenty tak fatálními, možná by se pisálci i přenesli nad skutečnost, že to album ve své době ocenili jen jejich kolegové, vizionáři. Až v průběhu měsíců a let se totiž vyprofiluje, jak je ta která deska úspěšná. To nikdo nemůže týden po vydání, po pěti posleších, vědět. Ale hlavně, co je důležité, my nehrajeme pro publicistův dobrý pocit. Fungujeme pro lidi, kteří si nás poslechnou dvakrát za den a ne dvakrát za život před vydáním článku. Na stranu druhou recenze mají pořád velikou moc a dokážou umělci ve správný čas na správném místě pomoct. Víceméně jsou v nich ale sračky.

(Charles má během vyčerpávajícího monologu telefonát a následně se odchází připravovat na večerní koncert.)

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Aktuálně jste na turné k "Ritualu". V jak velkých klubech hrajete?

Jack: To se nedá tak jasně vyjádřit čísly. Pořád se to mění.

Tak ale pro deset lidí, nebo pro deset tisíc?

Jack: Ne, vážně. Turné k nové desce je zvláštní v tom, že má poprvé více zastávek na pevninské Evropě než doma v Anglii. Tím se to rozpětí ještě zintenzivnilo, protože nyní opravdu platí, že v klubu může být těch lidí deset, ale taky deset tisíc.

Harry: Většinou je to jako tady v Praze. Kolem pětistovky diváků. Ale třeba v Amsterdamu zase hrajeme pro šest tisíc, takže se to vážně mění.

Ještě jednou se vrátím k otázce, kde jste se svou show sklidili největší ohlasy?

Harry: Především ve Skandinávii, pak taky Německo, Francie, Španělsko. Všude. (smích)

White Lies, Lucerna Music Bar, Praha, 7.3.2011
© Petr Klapper / musicserver.cz
Čím je to turné specifické?

Jack: Je nás pět.

Harry: A také máme deset nových písní.

Jack: Každopádně jsme rádi, že jsme tady v Praze. A vážně to není žádná naučená fráze. Jsme tady poprvé a vážíme si všech fanoušků na světě, i těch českých. (smích)

Co je podle vás hlavním charakteristickým znakem odlišujícím "Ritual" od "To Lose My Life..."?

Harry: Ambice. Měli jsme ambice natočit lepší, barevnější desku, než byl debut. To se povedlo. Chtěli jsme se dostat více k lidem a k více lidem, což se také daří.

Jack: Pro mě je tím symbolem naděje. "Ritual" dává naději.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY