Had lidí se táhne od přeplněné Lucerny až ke vchodu do metra. Reminiscence na Crystal Castles. A stejné to bude před Hurts. Had lidí hlasitě hořekuje nad pozdním začátkem vystoupení hlavních hvězd. Londýňané si totiž tentokráte dovolili zalhat až o půl jedenácté.

Před jejich nevýrazným vystoupením se ze sklepení LMB na světlo reflektorů vyškrábala dvě méně zvučná jména. Oba předskokani pocházeli ze San Diega a Transfer jistě musela být dobrá psychedelická zvrhlost - žel bohu nevím, spolkl mě had. Ale Crocodiles, ti mi nedají spát! Zvěsti o jejich výjimečném citu pro recyklaci se Prahou sice v odborných kruzích nesly, ale stejně mi nikdo nevinně nenalže, že někdo v Music Baru očekával takový noise-punkový gejzír energie, jakým se ve finále prezentovali.

Velvet Underground, Doors, Iggy Pop. HC, noise-pop, post-punk. Crocodiles vše umně zacyklili do konkurenceschopného celku. Bez nadsázky - byla to nejsilnější předkapela, jaká se za posledních deset let v Praze objevila. Černě obrýlený Charles Rowell se svým ansámblem - partou kluků a holek, co rádi řádí do roztrhání těla - dokonale zastínil samotné White Lies.

Jenže i kdyby se Rowell nechal věšet na háky, odezva vyprodaného Music Baru nebyla veskrze žádná. Zpočátku na jeho výpady reagovaly alespoň ostrůvky turistů, jenže i ty později zaplavila beznaděj, to když je demotivovali pražští hipster statici. Ti si chodí koncerty odstát a zásadně chodí jen na kapely, které znají oni, nebo alespoň jejich trendy kámošky. Logicky se pak neumí bavit u něčeho, čemu nevěří.

Kdo ale věří, nebo alespoň po několikahodinové debatě uzná, že kapela nemusí spadat do škatulky ostrovní indie scéna, aby měla výpovědní hodnotu, ten si při vystoupení Crocodiles přišel na své. Pro mnohé ale zůstali jen výplní času a prostoru na cestě za White Lies. Během hodinové šou Crocodiles především křičeli. Když ne pusou, tak nástroji. Jízda na hadovi. Krokodýlové vzali Prahu na výlet za ještěrkami do pouště, kde je půlminutové vazbení mikrofonu považováno za vrchol umělecké exprese. Jo! Rowell jako Morrison obtočil stojan mikrofonu vlastním tělem, následovaly zvlhlé výkřiky "auh, auh". Wau.

Když jsem předloni, také ve východním Berlíně, navštívil koncert White Lies, na pódiu v Lidu tehdy stála zcela jiná kapela než dnes, tedy včera, v LMB. White Lies se za dva roky, které dělí jejich debut "To Lose My Life..." od aktuálního "Ritualu", naučili lhát. Ještě odpoledne při rozhovoru působili nesměle, ale večer nasadili suverénní masku. Aneb jak se z Joy Division revivalu stal Editors revival.

Jejich vystoupení mělo drajv, jenže při komparaci s Crocodiles byli výrazně slabší. Nenabídli prakticky žádnou šou a odehráli koncert, který ve vzpomínkách překryje nejbližší akce. Tři původní členové kapely, oděni do černého, byli na pódiu vycentrováni, zbylí dva hostující hudebníci naopak skryti na jeho krajích. První část koncertu byla čekáním na "Farewell To The Fairground", druhá pak na "Smrt".

White Lies mezitím vysvlékli nové album donaha. "Ritual" je venku čtvrt roku, fanoušci na songy z něj ale nereagují. Pokud kritici kapele na debutu vyčítali stejnost písní, u "Ritualu" si jistě smlsli na rozdílnosti. Zatímco "To Lose My Life..." nabídlo silný koncept s hitovostí při živé produkci, skladbám z "Ritualu" (nejen) naživo schází koncept, hitovost a snaha dělat věci jinak.

Návštěvníci koncertu tak ocenili především okamžiky, jež byly vyhrazeny hitům z debutu. White Lies k ovacím kromě vlastní produkce dopomohl i vynikající zvuk. V LMB nepamatuji lepší podmínky pro hudebníky. I proto, věčná škoda, že Crocodiles předskakovali White Lies a ne naopak.