Jsou variabilnější než Charlie Straight, melodičtější než The Roads, uvěřitelnější než Fake Tapes a zábavnější než 99 % tuzemské kytarové produkce. Po úspěchu jejich loňského dema se kritici naučili za jejich jméno psát ostravská odpověď na Beatles. FiHa. A jaký je její debut "We Are Angry. So What?!"?
FiHa je příkladem jedné z mála skupin, kterým soutěž pomohla ke zviditelnění se (a nikoliv ke zdiskreditování se). Když vloni uspěla v klání mladých kapel na jarním Sázavafestu, zahrála si později i na tom velkém, letním. Mnohem důležitější byl ovšem fakt, že se o talentované hudebníky díky tomu začala zajímat i média mimo ostravský region. Přibývalo rozhovorů, reakcí na
demonahrávku, slávy a koncertů. Když frontman Filip Rácz na začátku léta oznámil nahrávání plnohodnotného debutu ve studiu SONO, stála FiHa poprvé před výzvou někomu něco dokazovat. Dosud se o ostravských mladících hovořilo v souvislosti s potenciálem a po čase bylo na čase potenciál přetavit ve stříbrný výlisek.
"Prakticky každou z jedenácti písní, které se na našem debutu objeví, bych si troufl nasadit jako singl," nešetřil Rácz před vydáním nahrávky "We Are Angry. So What?!" sebevědomím. Měl totiž v ruce poklad, respektive téměř hotové podklady k naplnění svého snu.
Pravda, ne každý z jedenácti songů na desce může singlové ambice opravdu mít, přesto se Ráczovi & spol. podařilo původní potenciál zněkolikanásobit. Kdo předpokládal, že se
ostravští Beatles budou bát experimentovat a setrvají ve stejné póze a poloze jako na
demáči, ten se zmýlil. "We Are Angry. So What?!" je pestrým, přitom kompaktním debutem, trpícím všemi duhami i neduhy mládí. Hravost, dravost, bezstarostnost, taky občasný patos. Za závěrečné zvrhle zvlhlé
"Secret Love" se bude v dospělosti FiHa zaručeně stydět.
Když se zrovna nesnaží znásilňovat bratry Gallaghery a slizkostí a vtíravostí dávat vzpomenout na lapače sněhových vloček
East17 ("Don't Leave Me Now"), působí tahle parta studentů docela sympaticky. Na debutu odhodila zábrany a pustila se i do hard-rockových ("It's Gone") či elektronických ("Music Should Be Loud") improvizací. Většinu času nerecykluje, spíše volně navazuje tam, kde ostatní nechali při šití motivů navlečenou nit.
FiHa - Family (demonahrávka "Baby I'm Down")
Ale hlavně ta hitovost! Šest nadprůměrných skladeb, ve kterých lehce zapamatovatelné anglické texty jen nevyplňují prostor, ba dokonce i dávají smysl. Oproti ostatním kapelám má FiHa navíc tu výhodu, že se může spolehnout na velkého hráče a rváče Filipa Rácze - schopného zpěváka, věčně převlékajícího identity a žánrové kabáty. Při fúzi grunge a popu v "Tell Everybody" zní jako
Freddie Mercury s koulema Kryštofa Michala. Ve "Family" se z něj zase na tři a půl minuty stal
ostravský Mika s Travoltovou pomádou na hlavě.
Dále rádiový "Last Spike" - příjemný, inteligentní a vkusný poprock, u kterého nenesou slova
rádio a
pop pejorativní nádech. Píseň má v sobě navíc víc punkové entity než přetetovaní a přearanžovaní
Good Charlotte, kteří kdyby "Last Spike" přezdobili po svém, školačky by jistě zaplesaly nad kýčem. FiHa ale dokázala, že jde plesat i bez něj.
Kdyby byl song "Baby I'm Down" vydaný jako
B strana titulního singlu "Angry", koupil bych ten vinyl všem svým gramofon vlastnícím přítelkyním, aby věděly, jak zní Ostrava.
Sakra světově, pičo. A co teprve, když si Rácz přes svůj ksicht přetáhne masku
Lennyho Kravitze ("Is It Me?"), která mu ze všech ozkoušených sluší dost možná nejvíce.
Zbylí členové FiHy za Ráczem ale nijak nepaběrkují. Baví především klávesy - a to původní klávesák pár hodin před natáčením debutu od kapely odešel. Bál se prý přílišné popularity. FiHa udělala všechno proto, aby se strachoval oprávněně. Natočila debut roku. Počkejme si ještě na
budějcké Vees, ale pokud ve svém studiu nepořídí druhého "Sgt. Peppera", připadne tento primát právem albu "We Are Angry. So What?!" ostravské
supernovy FiHy. Myslete si, co chcete, nejdřív si je ale poslechněte.
FiHa - Angry