Nejvíce je Yann Tiersen, dnes už čtyřicetiletý hudebník, jmenován v souvislosti se svou doprovodnou hudbou - za všechny jmenujme podklady k "Amélii z Montmartru", nebo pro film "Goodbye Lenin!". Neprávem byly tak běžným publikem opomíjeny jeho sólové nahrávky, které tyto soundtracky v mnohém převyšují. Ta minulá, "Les Retrouvailles", sice nedosahovala kvalit výborné "L'Absente", ale stále se držela zvukového modelu, který Tiersen udržoval už přes deset let. Na novince "Dust Lane" je ale mnoho věcí úplně jinak.

Smyčce, atmosféra a výborná hra zůstaly. Zvuk - ten se posunul blíže k post-rocku a je víc napěchován elektrickými kytarami než kdy dřív. Výrazně tu převažují skladby s vokály - ať už jsou to regulérní zpěvové linky, nebo jen atmosférické proslovy. Tempo se zklidnilo a rychlejšími skladbami jsou snad jen "Palestine" a "Fuck Me". Změna je to příjemná a nečekaná, je vidět, že i po mnoha letech Tiersenovi nedochází invence a chuť zkoušet něco nového. Zvuková stěna tvořená zefektovanými kytarami je něco, na co jsme nebyli zvyklí.

Ne všechno se ale povedlo tak dobře jako stylová změna. Melodie zpěvu se v mnoha případech posunula jednak do nudného předříkávání ("Palestine"), jednak do až popového hávu, což nejlépe ilustruje skladba s podivným názvem (na Tiersena) "Fuck Me" - docela dobře bych si právě tuhle dokázal představit jako čistě instrumentální. Délka skladeb je někdy až přílišná, na albu je jich osm, přičemž pouze jedna se vměstnala do méně než pěti minut.

Jinak je ale nová deska sympatickým pokusem od hudebníka, který má na scéně své místo a nemusí se moc bát, že by ho někdo výrazně ohrozil. I když má tedy "Dust Lane" své mouchy, je to stále prvotřídně zahraná muzika, která potěší. A nic víc asi ani sám Yann Tiersen neplánoval.