Praha v červnu totiž nebyla na německého Rottena v sukni připravena. Vystoupení Niny Hagen se nejprve přesouvalo ze SaSaZu na Vltavskou a nakonec bylo kvůli nezájmu veřejnosti bez náhrady zrušeno. Věčná škoda že se v metropoli nenalezlo dostatek esoterikou posedlých fetišistů.

Koncerty Niny Hagen sice spíše než punk v posledních třiceti letech připomínají skupinové terapie - svou bizarností opsané zpod rukou Chucka Palanhiuka -, jenže vizionářka Nina si vystavěla pomník ještě předtím, než zešílela. V době, kdy byla sex symbolem Evropy.

Na začátku sedmdesátých let hrála Nina Hagen v několika polských primitivních protopunkových skupinách. Ten opravdový svět punku poznala až v roce 1977 při návštěvě Londýna. Právě ze svého londýnského tripu si Nina do Kreuzbergu přivezla elán zásadně změnit tvář světové hudby. Založila proto kapelu Nina Hagen Band. V roce 1978 jí vyšla eponymní nahrávka a stala se základem pro Novou německou vlnu, tedy NDW. Přelomové album zdobí minimalistický, garážový sound a ostré, přímé, provokativní a nihilistické texty. Operní hlas Nina Hagen šroubuje až do groteskních poloh. Vrcholem jsou singly "Auf'm Bahnhof Zoo" (Nina zde popisuje lesbickou záchodovou epizodu na stanici ZOO) a úderný feministický "Pank".

Úspěch se dostavil i o rok později s deskou "Unbehagen", bylo to naposledy, kdy se Nina objevila v elitní dvacítce žebříčku nejprodávanějších alb (na německém trhu). Přestože následovaly další vynikající nahrávky "Nunsexmonkrock" a "Angstlos", Nina se propadala do stále větších egomanických stavů a depresí, protože nabyla přesvědčení, že jí celý svět přestal rozumět a přitom jen ona přestala rozumět jemu.

Blues. Country. Gospel. Hillbilly. Bůh. The Clash. Johny Cash. Sedm charakteristických dílků nového celku Niny Hagen "Personal Jesus". Jedná se o album, které nenavazuje na nic z předchozí diskografie německé ďáblice. Jedná se o album, které je plné coververzí a vlastně se jím dokonale přejíte už po prvním poslechu. Kromě titulního depešáckého kultu a poga "All You Fascists Bound To Lose" totiž "Personal Jesus" nenabízí nic, co by stálo za opakovanou degustaci.

Nina Hagen se sice obklopila řemeslně zručnou doprovodnou kapelou a po dlouhé době dokázala umlčet německy mluvící země alespoň průměrnou nahrávkou, jenže stejně její "Ježíš" nemá pankovej, ale zcela obyčejnej, unifikovanej kříž, což je v případě extravagantní čůzy/avantgardní múzy fatální tragédie.

Nutno přiznat, že hudební kritici ve východním i západním Německu jsou opačného názoru - a že k podobné shodě dochází zcela výjimečně -, album "Personal Jesus" totiž označují za comeback Niny Hagen na scénu. Média v NMZ oceňují především relativní harmonii, kterou Nina H. do svého projevu ukryla.

To, že celý model odkoukala od Janis Joplin, už ale nikdo nevidí/neslyší. Zkrátka, Nina na novém albu zní, jako kdyby se Janis nezařekla, že bude věčně žít jako sedmadvacetiletá. Tak nějak jako Nina H. by totiž Janis J. v jejím věku zněla. Možná si to (ne)uvědomují fanoušci a kromě vřelého přijetí od novinářů album "Personal Jesus" uspělo i u veřejnosti a v prodejnosti. Právě proto si Nina naplánovala megalomanské světové turné, a jak již bylo řečeno v úvodu, pražskou zastávku si z něj nakonec musela vyškrtnout.