"Vypadni odsud, moje holka přes tebe nevidí!" Byl pomenší, měl vyholené číro a evidentně by rád působil výhrůžně. Snažil jsem se vysvětlit, že udělám pár fotek a zase zmizím. "Koukej vypadnout. Já si to tady zaplatil, tak chci vidět!" pokračoval v dokazování mužnosti sobě i přítelkyni. Slečna vedle něho evidentně vůbec netušila, kde se to ocitla. Nejradši by se otočila na jehlovém podpatku a cupitala zpátky na diskotéku do Zlatého stromu. Zbytečné konflikty podobného typu se na koncertech tvrdých elektronických kapel pomalu stávají tradicí. Kdoví, proč si na nich dávají dostaveníčko exempláře podobného druhu? Kdyby si ten večer v šatně Lucerna Music Baru, kde se koncert konal, otevřel poradnu psycholog, jistě by měl plné ruce práce.

Ačkoliv norští Apoptygma Berzerk, kteří právě vystupovali, jsou často vhazováni do žánrové škatulky electronic body music, pravdou je, že takové označení je minimálně zavádějící. Pro jejich ranou tvorbu je tvrdý elektronický zvuk sice charakteristický, ale možná až příliš rychle sklouzli do zcukernatělých vod synth popu. Jistou dávku temnoty se jim přesto podařilo uchovat. Zřejmě si spočítali, že na dívčí publikum se z pódia dívá přece jenom líp než na zamračené hochy s vojensky střiženými vlasy.

Vystoupení potemnělých Norů by se dalo rozdělit do několika pomyslných bloků, kdy největší odezvu paradoxně sklidil ten, který obsahoval hned dvě převzaté věci. Konkrétně od klasiků New Order a druhou od dávno zapomenutých kytarovkářů House Of Love. Je otázkou, proč zavedená kapela, jakou Apoptygma Berzerk bezpochyby je, má zapotřebí stále prezentovat skladby převzaté od slavnějších kolegů. Takový postup je charakteristický pro začínající formace trpící nedostatkem jednak vlastního materiálu, jednak potřebného sebevědomí. Že by nejistota stran vlastní produkce?

Přiznám se, že do poslední chvíle jsem neznal jméno předskokanů. Domácí Phosgene Girls pro mě byli překvapením hned z několika důvodů. V prvé řadě jsem byl skoro konsternován zjištěním, že se u nás ještě někdo hlásí ke gothic rockové scéně. Tedy když pomineme XIII. století. Z těch si ale vlastně vždycky všichni dělali spíš legraci. Další překvapení vyplývalo ze samotného zvuku Phosgene Girls, původem z Pardubic a Přelouče. Inspirace u kultovních Sisters Of Mercy byla mírně řečeno očividná. Něco mi říká, že egocentrik Andrew Aldritch by své o generaci mladší následovníky asi dvakrát nepochválil. Mimo jiné proto, že jim chybělo to, co by podobná kapela měla mít především, totiž charisma. Zkrátka a dobře, další z řady ujištění, že téhle muzice už definitivně odzvonilo. Pokolikáté už?

Když se to tak vezme, pomineme-li hrstku kovaných fanoušků, největší radost z koncertu měl nejspíš onen konfliktní chlapec. Příležitost ukázat se před svojí dámou coby bojovník za její práva využil beze zbytku. Že mu k tomu hráli Apoptygma Berzerk, bylo už jenom tak mimochodem. Jinak se jednalo o koncert, který upadl do zapomnění ještě dřív, než dozněly poslední tóny závěrečného přídavku.