Melisso, tvůj otec byl politik a novinář. To tě asi držel hodně zkrátka...

Vůbec ne, přesně naopak. Byl rebel a jeho výchova byla naprosto netradiční. Dal se na politiku, protože on sám politikům nedůvěřoval. Nechtěl sloužit vládě, ale lidem, zejména z okraje společnosti - vězňům, bezdomovcům a tak dál. Prostě ho zajímali lidé.

A co tvoje matka?

Také rebelka. Novinářka, feministka a dokonce byla první ženskou rockovou diskžokejkou v Montrealu. První tři roky mě vychovávala sama, až pak jsem poznala otce. Máma byla šílená, táta byl šílený... (smích)

Ovlivnili tě rodiče hodně v tvém dalším životě?

Na sto procent. Dodali mi kuráž, abych se věnovala umění, a vedli mě k nezávislosti. Na svou generaci byli oba velmi pokrokoví, opak typických "sucharů". Myslím, že jsem ukázkový produkt těchto dvou lidí.

Někde jsem se dočetl, že jsi nějaký čas pobývala v Keni. Kolik ti tehdy bylo let?

Něco mezi jedním a dvěma roky. Cestovali jsme po Africe asi rok. Moje máma tam měla kamarády, takže to byl takový jeden velký výlet. Když jsem ale potřetí chytila malárii, tak jsme odjeli. Přestože mi bylo takhle málo, tak si myslím, že mě to do života ovlivnilo. Přinejmenším tak, že ráda cestuju.

Prorazila jsi v roce 1994 s kapelou Hole. Jaký byl ten přechod od malé lokální kapely k rodícím se světovým hvězdám s Courtney Love v čele?

Nová galaxie! Cítila jsem jako Alenka v říši divů a díky Hole jsem se dostala na spoustu šílených míst. Na druhou stranu to pro mě nebyl až takový úlet, protože jsem byla na dobrodružství a extravaganci zvyklá od rodičů. Příchod do Hole také znamenal dlouhé odloučení, byla jsem dlouho pryč a musela si zvyknout na úplně nové lidi. Díky silnému zázemí, které jsem doma měla, jsem se ale cítila bezpečně a poradila si.

Takže se ti na pódiu netřásla kolena?

Bylo to extrémní, protože do té doby jsem se svojí kapelou odehrála jenom osm koncertů a ještě k tomu všechny doma v Montrealu. Moje první show s Hole byla ohromná a šílená. Ohromný festival v Readingu, zkus si to představit. Vlastně jsem ani nebyla nervózní, protože v tu chvíli to byl ještě stále sen.

Bylo zpočátku těžké odolat...

(skočí do řeči) ... drogám? Ne. Jak říkám, do Hole jsem přišla z pevné a milující rodiny.

To věřím, ale Courtney v tom tenkrát hodně jela a všichni kolem ní taky.

Jo, měla hodně kamarádů feťáků. Všude vlastně byla spousta feťáků. Ale já prostě taková nejsem. Neměla jsem důvod. Vždycky jsem milovala život. Nechtěla jsem skončit špatně, nechtěla jsem umřít mladá.

Courtney loni znovu oživila Hole. Proč jsi odmítla pokračovat v tom s ní?

Když děláš reunion, musíš být opatrný. Musíš na to chytře, chce to čas, trpělivost a plánování. Courtney moc pospíchala. Udělala sólovou desku a hned chtěla udělat novou desku Hole a mně to nedávalo smysl. Sešli jsme se a já jsem jí řekla svůj názor, aby zpomalila. Podle mě je reunion také hodně o minulosti, ale Courtney se chtěla dívat jenom dopředu. V tom případě to není reunion, ale nový projekt. Je přece důležité vycházet z minulosti, ale ona chtěla vybudovat něco úplně nového. Prostě jsme měly odlišný názor.

Stejná otázka ohledně Smashing Pumpkins...

To je podobný případ jako s Hole. Billy Corgan se rozhodl pro novou a podivnou cestu. Navíc, Smashing Pumkins by stejně byli jenom o Billym a Jimmym Chamberlinovi, oni jsou příliš vůdčí typy. Ani Pumpkini, ani Courtney nenaplňovali moji představu, kam jsem se chtěla ubírat.

Svoji debutovou desku jsi nenahrála s regulérní kapelou, ale posbírala jsi své kamarády hudebníky. Chtěla sis tím zajistit nezávislost?

Rozhodně. A stále chci. Být sólo znamená, že můžu spolupracovat, s kým se mi zachce. Je to svoboda vyvíjet se a dělat nové věci podle sebe. Můžu mít klidně deset úžasných kapel v rámci jednoho svého projektu. Kdybych našla kapelu, se kterou bych chtěla opravdu zůstat, pravděpodobně bych si založila další projekt s nimi. Být sólo znamená být sólo.

Ale být součástí kolektivu je přece taky fajn pocit?

Víš, moje dosavadní zkušenosti s kapelou jako jedním celkem jsou zvláštní. Nejdřív jsem v kapele zaskakovala za někoho, kdo tragicky zemřel, a pak jsem zase nahrazovala něčí odchod, takže popravdě ty zkušenosti nejsou nejlepší. Pokud nenajdu opravdovou lásku, budu raději sama. Asi jsem nikdy nepotkala ty pravé lidi, nikdy jsem nepotkala svého Jimmyho Page.

Jak by Melissa Auf Der Maur osobně srovnala svoji novou nahrávku s debutem?

To je jednoduché. První desku jsem udělala v devadesátých letech jako dvacetiletá s vědomím, že hraju v jiných kapelách. Druhou jsem udělala v jednadvacátém století jako třicátnice a totálně svobodná a nezávislá osoba. A ten rozdíl slyším. Debut je takové objevování mladé holky, která se teprve seznamuje s hudbou a životem. Ta nová je mnohem více rozmanitá. Mohla jsem uplatnit, co jsem se naučila.

Mně přijde "Out Of Our Minds" méně rocková a více zahloubaná a melancholická.

To je divný, protože mně přijde temnější ta první. Druhá je pozitivnější, je na ní mnohem více světla. Na debutu byly možná více zkreslené kytary, ale těžší ve smyslu hlubší je určitě "Out Of Our Minds". Ta deska je celá o hledání světla v duši. Jo, některé ty texty jsou melancholické a smutné, ale vždycky jde o hledání naděje.

Původně jsem se nechtěl ptát, ale nedá mi to - jaký byl osobně Kurt Cobain?

Popravdě jsem ho neznala moc dobře. Do Hole jsem přišla až dva měsíce po jeho smrti. Jasně, byla jsem velký fanoušek Nirvany a viděla jsem ho hrát naživo a taky jsem měla kamarády, kteří ho znali víc. Osobně jsem se potkali jenom jednou někde v backstagei. Byl to smutný člověk.