Nahlas. Nahlas! Hlasitěji!!

Jsou comebacky, které se dělají pro peníze. Jsou comebacky, které se dělají z neoprávněného pocitu, že kapela ještě někoho zajímá. A pak jsou comebacky, které dávají smysl. Swans, kteří dva dny po Mikuláši ohlušili Prahu, náleží do poslední kategorie.

Live: Swans

support: James Blackshaw
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 8. prosince 2010
Fotogalerie

© Martin Chrz / musicserver.cz

Není mnoho muzikantů, kterým se dá věřit, že se ke svým nejslavnějším kapelám vracejí po dlouhých letech, ba dekádách pro nutkavý pocit, že jazykem svých někdejších uskupení dokážou sdělovat něco nového, případně (stále) jedinečného. Většinou jde o motivace, které mají co do činění s nostalgií, nedostatkem soudnosti a prázdnými peněženkami. U Michaela Giry a Swans, kteří v osmdesátých letech definitivně povýšili rock na žánr, který je zajímavější ve svých hlučných a nekompromisních, nikoliv velikášských a pompézních polohách, je však znovunabytá touha promlouvat k (novým) posluchačům uvěřitelná. Argument číslo jedna? Letošní deska "My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky". Argument číslo dva? Její koncertní předvedení v Praze.

Tomu přecházela půlhodinka s několika písněmi Londýňana Jamese Blackshawa, v jehož kreativním portfoliu se ponejvíc vyjímá spolupráce s proměnlivými neofolkovými mystiky Current 93. Říkat, že byl Blackshaw přijat vlídně, by byl eufemismus. Potlesk mezi jeho skladbami pro akustickou kytaru a flanelovou košili byl ne snad rozpačitý, ale pořád spíše zdvořilostní, stejně jako byla introvertnost jeho skladeb postavená do opozice k expresivitě hlavních hvězd spíše nežádoucí.

© Martin Chrz / musicserver.cz

"Vezmi si špunty do uší, i když ty už jsi asi byl na hlasitějších koncertech..." nabádal mě v předvečer koncertu kamarád a měl padesátiprocentní pravdu. AC/DC mě coby panáci z guinessovky nezajímají, Judas Priest jsou hlasití jen v historkách, ale viděl jsem Sunn O))) i Merzbowa, a tak mě nějací Swans nerozhodí, říkal jsem si. Omyl. Už úvodní "No Words/No Thoughts" dala jasně najevo, že následující dvě hodiny budou náročné. A nejen v hlasitosti, ale především naléhavosti předváděných skladeb Swans přesvědčili, že jejich návrat jen sotva motivuje znuděnost či nově nabytá chuť nakupovat.

Takřka dvouhodinový koncert v podstatě představoval neustávající sonický nátlak, místy k nevydržení (hýbat se do rytmu nejde a celková intenzita ještě více svazuje nohy) a jen občas odlehčený úsměvy členů kapely. Swans si nehráli na neprůstřelně zadumané mizantropy. Před koncertem nesměle a s úsměvem pokukovali po zaplněnosti sálu, mezi skladbami decentně i nadšeně děkovali a po konci se vydali komunikovat s diváky (které, pravda, zajímal v podstatě jen Michael Gira). Tato civilnost v kontrastu s "nelidskostí" některých skladeb ještě prohlubovala celkový dojem, že netratíme čas na koncertě vypelichané legendy.

Že se bude jednat o silný zážitek, tvrdil pár hodin před koncertem i Daniel O'Sullivan (Guapo, Ulver), který hrál o den dříve v Praze pro zhruba sedm diváků s experimentátory Aethenor. "Bez Jarboe to je ne přímo machistické, ale rozhodně velice mužské," dodával. A měl pravdu, stoprocentní. Swans hráli surově, s důrazem na přesné vyznění i na city - ublíženě, uvěřitelně a tak, že nešlo pro jejich (respektive Girovy) trudomyslnosti nemít pochopení.

© Martin Chrz / musicserver.cz

Swans dokázali, že uchování či dokonce posílení původní hlasitosti může znamenat i posílení elegance (která z různorodé šestice záviděníhodně vyvěrala) a ani není třeba celkový zvuk zmírňovat, jak to učinili - a to nemá být kritika - Einstürzende Neubauten. Uřvanost koncertu tak už vůbec nesloužila jako zástěrka vyčpělého obsahu. Gira popocházel po pódiu jako nadopovaná a značně trpící šelma, která už nemá radost ani z toho, že své utrpení převádí na publikum.

Girova kapela se pamětníkům nesmazatelně zapsala do pamětí svými utajovanými koncerty před rokem 1989 (na něž dodnes vzpomínají Jarboe i Gira, který teď v Praze hovořil o "nejkrásnějším národě na světě"). Nyní šestice nenamlsaných lišáků ukázala - a nereaguju tím jen na komentář z Last.fm, který sděloval "já prostě potřebuju Blind" -, že je jejich hudba potřebná i dvacet let poté. Vnitřnosti se chvěly - trávicí trakt díky vlnám basů, srdce díky návratu, který dával smysl.

• My Father ... (pa.well, 10.12.2010 07:29) Reagovat

  Letošní deska nás sotva mohla připravit na ten Masakr na Žižkově. No, snad kdyby si jí člověk pustil s volume úplně doprava.
  
  

• Recenze od pseudointelektuála (Patislav, 10.12.2010 09:37) Reagovat

  Čekal jsem, že se vyrojí přesně takovéhle oslavné ódy. Jako dlouholetý fanda Swans, a to i jejich experimentálních kousků jako Filth nebo Soundtracks for the Blind jsem byl totálně dopálený. Jak jsem psal někde jinde:
  
  Podle mě to byla hodně nepovedená taškařice. Volba songů strašná (zahráli snad ten nejprimitivnější a nejnudnější kus z Children of God místo Beautiful Child (ale i ta by asi dopadla na pytel)). Totálně nudnej zvuk (hluk), nudnej projev, jakoby hráli jednu písničku pořád dokola. To Girovo halekání se hodí do Angels of Light (ostatně hlavní důvod, proč je moc nemusím), ale při obnově Swans si mohl vzpomenout, jak zpíval dřív. Proč musí každý slovo trvat deset vteřin? Tohle nebyl minimalismus, to byl primitivismus v ryzí podobě. Hraní si na něco, co už je dávno pasé, trapný rádobynávrat ke kořenům, které už ale dávno zapomněli. Nepochopitelné zahození veškerých předností, které Swans kdy měli. Když lidi říkali, že Smashing Pumpkins bez Jamese Ihy a D'Arcy nejsou Smashing Pumpkins, byl jsem proti, protože jejich vliv na samotnou hudbu byl vždycky přinejmenším sporný. Swans bez Jarboe ale definitivně nejsou Swans. Spíš nějaký neumělý zpatlaný kříženec ranných Swans a Angels of Light. Děkuju, nechci.
  
  

  • Re: Recenze od pseudointelektuála (Pavel, 10.12.2010 11:15) Reagovat

    Koukám, že jsem nebyl sám, kdo odcházel spíše zklamaný.
    
    

  • Re: Recenze od pseudointelektuála (k!amm, 10.12.2010 12:26) Reagovat

    Tipuju, že přesně kvůli takovejm lidem se na to Gira před lety vysral: "dlouholetej fanda", kterej ví, jak to je... Ví, co jsou Swans a co nejsou Swans. Hlavně nic nekřížit, ať je to všechno hezky čistý.
    "Tohle nebyl minimalismus, to byl primitivismus v ryzí podobě?" - co tohle jako má bejt - to je nějaká tajuplná mantra, který rozuměj jenom zasvěcený? Minimalismus v pořádku, ale primitivismus fujtajbl?
    A ta analogie se Smashing Pumpkins tomu fakt nasazuje korunu. Bleju...
    
    

    • Re: Recenze od pseudointelektuála (Lev Komár, 10.12.2010 13:30) Reagovat

      Pro mne : největší zklamání roku. TNepamatuju si, že bych někdy odešel před koncem koncertu. A nikdy bych nevěřil, že zrovna Swans budou ti, kterým se povede donutit mě k tomu. Gira nevzbuzoval už ani soucit, byl prostě jen - nesympatický. Zpěv a zvuk....pardon, ale nejsilnější pocit byl, že si zkrátka dělaj z lidí prdel. Na živáči jsem snad nezažil takovou absenci energie (kdyby byla alespoň negativní, ale tady nebylo prostě NIC). Našlapaný rovná se hlučný ? I pokud by to tak bylo (samozřejmě, že není), mělo by to být v pohodě, protože hluk byl místy nesnesitelný. Ale tady to těžce nefungovalo. Byl to jen dlouhý, nudný, hlučný večírek na který by člověk chtěl co nejrychleji zapomenout aby se nemusel stydět, že se nechal nachytat a byl tam a přitom se na něj taaaak těšil. A mimochodem - potlesk pro Blackshawa byl vřelý a dlouhý. Minimálně na něj nikdo nepískal, jako při hraní Swans (ne, opravdu jsem to nebyl já). Stále nemohu věřit, že předskokan byl lepší než hlavní hvězdy večera, ale podle mě je to prostě tak. Jedinej problém, je, že šest stovek bych na Blackshowa prostě nedal.
      
      

8/10

Recenze: Cathedral In Flames pouštějí na desce "count to nine" do svého temného světa barvy Už pět let uplynulo od chvíle, kdy se začala psát albová historie Cathedral In Flames. Pražská parta tehdy svým debutovým EP vysoko pozvedla prapor ortodoxního gotického rocku. Následující plnohodnotná studiovka "Hang Me High & Bury... čtěte zde

Vydáno: 18.12.2024 08:00 v sekci Recenze

Rozhovory: Martin Kyšperský (Květy) - Kliky na pěstích bych holku oblbnout nezvládl Před pár týdny vyšla už desátá deska skupiny Květy, která se jmenuje "41 minut". Nejen o ní, ale třeba i o tom, jak funguje vesmír, o mlčení s Filipem Topolem nebo o tom, zda by chtěl zpívat v Lucii, jsme se bavili s jejím srdcem i... čtěte zde

Vydáno: 17.12.2024 14:30 v sekci Publicistika | Rozhovory

7/10

Recenze: Jiří Krhut a Štěpán Kozub se vracejí emocemi nabitou deskou "Přeježděný vztah" V době, kdy hvězda Štěpána Kozuba, především coby komika a herce, vystřelila strmě nahoru, mu ve spolupráci s hudebníkem Jiřím Krhutem vyšlo překvapivě civilní album "Prásknu bičem". Na tesknost a emotivní texty debutu druhá... čtěte zde

Vydáno: 17.12.2024 08:00 v sekci Recenze

Rozhovory: Tomáš Klus - V každodennosti vidím obrovský dar, ale nerezignoval jsem ani na hlubší témata Tomáš Klus vydal v listopadu svou osmou řadovku "Tady to máš", kterou se vrací ke svým písničkářským kořenům. Nově se chopil i producentské role. Šel po jednoduchosti, radosti a úctě k životu. Jak proces tvorby probíhal a komu... čtěte zde

Vydáno: 16.12.2024 13:00 v sekci Publicistika | Rozhovory

8/10

Recenze: Jedovatý, nabroušený, ukřivděný. Marilyn Manson se na "One Assassination Under God - Chapter 1" vrátil ze zapomnění O Marilynu Mansonovi se v posledních letech dalo dočíst spíše ve společenských rubrikách než na stránkách hudebních magazínů. Pravda, stal se - a možná ne neoprávněně - tučným soustem. I na konci roku 2024 soudní pře trvají,... čtěte zde

Vydáno: 16.12.2024 00:00 v sekci Recenze