Zatímco pro vesbury (vesnický burany - pozn. autora) jsou modlami Ska-P, pro tu o něco inteligentnější část revolucionářů Irie Révoltés. I na akci německých antifáků samozřejmě potkáte burany v palestinách a červenočerných tričkách s Che. Označení návštěvníků za burany ale nemusí být zákonitě hanlivý (i když v případě lidí, co lezou na komunistický Ska-P, tomu tak bezesporu je).

V zásadě platí, že je lepší být umírněným městburem než radikálním pozérem. Tím, že si fanoušci Irie Révoltés na nic nehrají, dokážou se na rozdíl od všech vyumělkovaných existencí řádně pobavit. Nemají těžkou hlavu s tím, že se během skákaní polijí pivem, během tance zpotí, že si způsobí škrábance při pogu, že zkrátka odejdou z koncertu v horším vizuálním stavu, než v jakým na něj přišli. O co hůř vypadaj' na venek, o to líp se cítí uvnitř.

Ne, nejde se oprostit od fanouškovskýho faktoru, protože to, co se dělo včera v Roxy, nemá obdoby. Peklo. Pojďme komparovat. V pátek se na stejným místě uskutečnila hip-hopová sejšn Bigg Bossu. V sále plno hopíků, předčasně dospělých princezen a dickheadz s obroučkami a skly bez dioptrií. Přestože víkendový akce bývaj' zpravidla uvolněnější než ty, který se konaj' ve všední dny, většina návštěvníků koncertu působila jako komparzisti, kterým někdo zaplatil, aby se ukázali na šou a statečně staticky zaplnili prostor.

Stejný prostor, který byl v pondělí při agitačce Irie Révoltés zaplaven endorfiny. Víc než tisícovka návštěvníků se hýbala do rytmu reggae, hip-hopu, dancehallu, breakbeatu, ska, r'n'b... crossoveru. Soundsystém jménem Irie Révoltés připravil jedinečný energický zážitek a sledovat pohybový kreace na pódiu i les více než dvou tisíc rukou pod ním, to je přesně to, proč má smysl nedrat se přímo k interpretovi, ale pozorovat vše zpovzdálí.

Uznávám, že ten odstup nebyl úmyslem, spíše jej způsobil časný začátek, tlačenice a absence vzduchu.

Teprve u baru (a to je několik desítek metrů od pódia) bylo dýchatelno, protože Roxy se během dvouhodinovýho vystoupení IR proměnilo ve skleník. Díky hypnotický atmosféře se ale kolapsový stavy dostavily nejdřív při čekání v nekonečným hadu u šatny po skončení koncertu. Škoda že se začínalo už po osmý hodině (večírek sice pokračoval programem Free Mondays, ale párty, která začíná dřív než v deset, zkrátka není párty).

Nezkrotná jízda přesto zfanatizovala každýho, kdo do skleníku přišel. Irie Révoltés sázeli jeden hit za druhým. Běhali po pódiu stejně jak vloni, předloni... stejně jako každej rok, kdy do Česka přijedou. Pablo a Carlos skákali a skákali a lidi skákali a skákali a já jen čuměl, že se konečně i v Praze umíme bavit.

Francouzštinu střídala němčina a všichni návštěvníci koncertu znali texty, očividně jim i rozuměli, protože důraz kladli přesně tam, kam ho bylo podle významu třeba. Však povídám, že buran nemusí být pejorativní nálepkou. Kam se na ně hrabou vystajlovaní hopíci, kteří v pátek nerozuměli PSH, přestože Peneři rapovali česky.

Ale zpět k německým revolucionářům. Povedl se jim především závěr setu. Mám na mysli songy "Merci" a "Travailler". Věci z aktuální desky "Mouvement Mondial" se mi pod kůži ještě nedostaly, fanouškům ano. Přesto si celé Roxy asi nejvíce vychutnalo pravěkou rozlučku "Ska". Poděkování za fantastický večer tak patřilo nejen publiku, který bylo ohromující, ale samozřejmě i samotným Irie Révoltés, kteří se už v Praze musejí po letech cítit jako doma. A to samozřejmě díky fantastickýmu publiku.