Od doby, kdy se taneční electropop vyhoupl na vrchol současného mainstreamového Olympu, jsme měli šanci poznat už poměrně dost jeho podob. Od svého původního stylu se k němu obrátila téměř každá větší hvězda. Robyn má však v tomto ohledu jednu nespornou výhodu - začala s ním ještě před celým electro-boomem a vyšlapala si v něm svou vlastní cestičku. Řeč je samozřejmě o albu "Robyn", které nabídlo kvalitní, ale místy polárně chladnou podobu electropopu. Výběrovka "Body Talk" však využila to nejlepší z předchozí velké desky a přidala nadhled a větší hitovost. Album nazývám výběrovkou z prostého důvodu - obsahuje totiž po pěti skladbách z předchozích dvou částí celé série (Pt. 1 a Pt. 2) a k tomu pětici novinek. Ti, kteří tato dvě alba již vlastní a jednou tak už za dvě třetiny neočíslované Řeči těla zaplatili, nepřijdou zkrátka. Pro ně seveřanka nachystala "Body Talk Pt. 3", který obsahuje celou pětku pohromadě.

Pokud vás nějakým omylem předchozí dva albové zářezy minuly, pak si "Body Talk" užijete nejvíce. Patnáctka naprosto nabušených popových fláků obohacená stoprocentním výtažkem z hitovosti jako takové šlape pohromadě stejně dobře jako ten nejzdravější organismus. Pop má ve své podstatě vždy bavit, ať už se v něm zpívá o optimistických ("Stars 4-Ever"), anebo méně radostných ("Dancing On My Own") aspektech lidského života, nikdy by neměl opouštět vody jedné ze svých základních vlastností - a tou je hitovost. Na "Body Talk" není jediný slabý článek, který by desku táhl ke dnu. Všechny si plují v popovém moři s hlavou hrdě vztyčenou. A je při tom úplně jedno, že se tu zpívá o zlomeném srdci na diskotéce nebo tom, jak ženy ničí premenstruační syndrom, Robyn celou dobu udržuje velkou úroveň svými vybroušenými aranžemi, skvělými beaty, nádechem nevyčerpatelných osmdesátek a až dětským nadšením z tvorby muziky, které desku prostupuje v nepřehlédnutelné míře.

Jenže ti, kteří mají jedničku i dvojku dostatečně naposlouchanou, zde najdou jen pět nových kousků. Nutno ale uznat, že ani tentokrát zpěvačka nešlápla vedle. Elektronická verze "Indestructible" má takové grády, že ani stý poslech na plné koule vás nedokáže plně zasytit. "Time Machine" je zase klasická robynovina se spoustou elektronického klepání a euforickým refrénem, zatímco "Call Your Girlfriend" je zpočátku nenápadnou klasikou, jež se postupně rozroste do povedené oslavy pramáti electropopu. Nejnovější přírůstky tvoří pure-popové jádro alba, jak i sama třicátnice uvedla, chtěla výpravu uzavřít bezstarostnými písničkami, které jsou "pop, pop, pop". Vyvažuje se tak prostor mezi nabroušenějšími a syrovějšími skladbami ("Don't Fucking Tell Me What To Do" nebo "None Of Dem" s Röyksopp) a těmi uvolněnějšími.

Celkem logickým krokem se zdálo být nepřenesení všech dosud vydaných skladeb z této éry na "Body Talk". Na albu nenajdeme jediný akustický track, ani některé další písně (například "Include Me Out"), Robyn tím však prodloužila život předchozím minipočinům, které kdyby nenabízely nic navíc, ztrácely by smysl. Když jsem končil recenzi na první díl série, psal jsem, že až se trilogie uzavře, tak možná budeme moci říct: Ano, "Body Talk" je jedno z nejlepších electropopových alb vůbec. Nyní čestně prohlašuji, že tato věta je beze zbytku pravda. Pop patří Robyn.