Kapela The Brand New Heavies patří k těm starým vykopávkám, které můžete poslouchat v patnácti, třiceti, pětačtyřiceti či osmdesáti letech a pořád vás budou bavit. Ba čím dál tím víc. Věkové složení návštěvníků koncertu bylo zhruba podobné. Klub narvaný k prasknutí, teplota vydýchané auly po zkoušce z iracionálních čísel, mizející voda i vodka z baru, půlhodinová fronta u záchodů, u těch dámských až za roh, hodinová fronta do šatny, dvouhodinová fronta z šatny. Jo a nezpívá s tou skupinou náhodou nějaká nová zpěvačka?

Oproti tomu VIP salonek byl plný VIP a VUP hostů, kteří o kapele slyšeli leda z rychlíku, ale co, však tam je raut, nějaký vajno zadáčo a šéf mi dal lupeny, tak to půjdu omrknout. Jo, vona už ta kapela hodinu hraje? No ale ještě jsme neochutnali tady ten gulášek a tam za rohem na baru sedí Macháček, tak to je super večírek.

Ti, co nešli ani tak na narozeniny, ale opravdu na koncert, rozhodně neprohloupili. Zkuste vyjmenovat pět kapel, které hrají v roce 2010 opravdový čistý funk. The Brand New Heavies. Hm. A dál? Ani v českých končinách, kde kdekdo kopíruje kdekoho, taková kapela neexistuje. Monkey Business se na to vykašlali po dvou deskách. Nightwork, když zjistili, že víc vydělaj, když si ze všeho začnou dělat prdel a Vojta začne zpívat jako Goťák, Guločar bůhví proč, a zbytek kapel by si mělo uvědomit, že pokud přidáte do písničky funkovej kytarovej riff, tak to z vás Jamese Browna neudělá. A vůbec, coververze "I Feel Good" by se měly už na koncertech zakázat. A taky malé upozornění pro pořadatele nejrůznějších hudebních anket a autory barevných posterů lákající na afra, sluneční brýle a sexy zadky - slovo funky není žánr, ale přídavné jméno.

Nicméně, co se týče The Brand New Heavies, ti předvedli směs dřevního funku a acid jazzu ve smrtícím tempu, energii, ulítlých kostýmech, s vokály a nástroji, ze kterých vám spadne dolní čelist. Oba kytaristi zářili ve flitrových a volánových kostýmech, v obřích slunečních brýlích a s vystajlovanými nástroji. Vokalistky stály na třiceticentimetrových štaflích, ve zlatých kostýmech a se zlatem v hrdle. Několikahodinová show bez jediné nudné minuty. Při "Dream On Dreamer" zpíval celý musicbar při vzpomínkách na střední školu a walkmana o přestávce, při "Spend Some Time" jste si pořádně rozcuchali vlasy a rozšmajdali podpatky jako na vaší první diskotéce. Energie v sále neuvěřitelná, roztančená nálada, občas zklidnění u pomalejších procítěných oplodňováků. Čekání na refrén u některých téměř až kabaretních aranží skladeb. Euforie. A vůbec, to nemá cenu popisovat, tam byste prostě museli bejt.