Pražské SaSaZu za svoji nedlouhou existenci získalo poměrně konkrétní mediální obraz s nejpoužívanějšími přívlastky typu luxusní, snobský nebo předražený. Škoda, že architekti a designeři nevěnovali víc času projektování místních šaten. Pak by se nemohlo stát, že se před hlavním vchodem utvoří fronta skoro na hodinu jenom proto, že uvnitř šatnáři nestíhají a pro ostatní není prostor projít. Zchladit žáhu u baru! "Cože? Pětačtyřicet za dvojku coly?" rozčiluje se mladá dívka, když před ní pečlivě upravený barman s nacvičeným úsměvem pokládá účtenku. Radši už nic nechladit a mrknout na Simona Lynge.

Mladý Dán na první poslech umí. A snaží se. Vřele komunikuje s publikem, učí se základní česká slovíčka a nedbá na občasné skandování "Morcheeba, Morcheeba" a ne zrovna uznalý pískot z publika. Simon, jenž Morcheebu doprovází na celém turné, totiž opravdu není ideální volbou. Sám s akustickou kytarou svým procítěným písničkářstvím spíše uspává natěšené publikum a jeho stopa ve vzpomínkách na tento večer nebude příliš hluboká.

Na britskou legendu reagovalo SaSaZu o mnoho lépe, ačkoliv jednomu z bratrů Godfreyových to stále nebylo dost. "Jste potichu," opakovaně komentoval situaci kytarista Ross a člověka napadlo, co vlastně čekal. Vždyť jejich produkce byla jako stvořená na poklidné kolébání a energie rozhodně nebyla na pořadu dne. S výjimkou několika živějších skladeb (třeba do reggae hozená "Friction") se celý set nesl v downtempové náladě, kterou prosycoval jen pach drahých parfémů a čerstvé máty.

"Na festu mě to bavilo víc," pronesl jsem směrem k fotografovi musicserveru Petru Klapperovi, když jsme na konci koncertu glosovali naše dojmy. "Mně se líbili víc tady. Měli dost času, takže mohli zahrát víc starších věcí," odpověděl. Skutečně, čím se letní královehradecké a podzimní pražské vystoupení lišily především, byl právě časový prostor. SaSaZu se totiž dočkalo půl druhé hodiny písniček a kromě nezbytných novinek z poslední placky "Blood Like Lemonade" tak zbylo víc času na léty prověřené hity. A také na téměř čtyřicet let starou pecku "I Can See Clearly Now" Johnyho Nashe a dokonce na vyznání lásky z úst fanouška, kterého Skye chvíli předtím vytáhla z davu.

Jinak se celý večer odehrával podle podobného scénáře. Zatímco Ross s pomocí kvákadla a dalších efektů vykresloval se zbylou čtveřicí podmanivý doprovod excelující Skye, ta se po celý koncert roztomile pohihňávala a úsměv jí zkřivil jen dobrovolně nedobrovolný doušek z Rossova kelímku s tequilou. Pomrkávala na všechny strany umělými řasami a nechávala přítomné obdivovat svoje překrásné šaty a ještě překrásnější hlas (závidět musela i v zákulisí se bavící Dara Rolins). Pravda, tentokrát s ní nebyla taková legrace jako na zmíněném festivalu (možná i proto, že ji minul špek vyslaný od doprovodného týmu). Vše ale vynahradila odzbrojujícím přednesem. Proplouvala někde v meziplanetárním prostoru, jako by ani nebyla z tohoto světa.

Na závěr se zaplněný sál dočkal ultrahitovky "Rome Wasn't Built In A Day", při níž několik předních řad poskakovalo jako na rockovém koncertě. Světla se rozsvítila, a přestože venku drobně mrholilo, svět byl zase o něco hezčí.