"Sever je tam, kde je moje rodina, kámoši, se kterýma jsem vyrůstal, bratranci a sestřenice, bývalé přítelkyně a lidé, se kterýma jsem se porval." James Young.

Nezávislý label Hyperdub patří mezi nejagilnější elektronické labely vůbec. Už více než pět let zásobuje svět dubstepovými releasy, které temnou elektroniku budoucnosti "balí do zhulených beatů jamajského dubu". Loni tomuto vydavatelství vyšla výroční pětiletá kompilace mapující vývoj samotného labelu a zároveň odrážela celkovou evoluci klubové taneční hudby (převážně v Londýně). Jak ve vnímání, tak v produkci. Poté, co zlí jazykové začali předpovídat konzervaci, stagnaci a implozi dubstepu, na scéně pomalu vyklíčilo několik projektů, které zaryté dubstepové postupy rozebírají na miniatury a skládají z nich bastardí sloučeninu, do které jsou přimíchány vlivy aktuálních vizí o budoucnosti či progresu nebo vlivy úplně jiných žánrů.

Bylo (je) tady například wonky, které stavělo na ujetosti a zběsilosti. Města jako Glasgow, Bristol a částečně i Los Angeles na jeho síle stavějí doteď. Úplně nejčerstvější trend ve vnímání dubstepové etikety bourá všechny jeho stereotypy a hrubým klínem vytesává do železobetonových hrudníků posluchačů otázku, zda to dubstep vůbec ještě je a zda má předpona post vůbec nějaký význam. Na rozdíl od wonky však post-dubsteppeři na svůj mejdan nezvou odpadlíky z jiných žánrů, ale pojem dubstep svévolně redefinují.

Máme tady Jamese Blakea, máme tady Mount Kimbie. A máme tady Darkstar, které to celé berou zase z úplně jiného úhlu. Když v červenci vyšlo "Crooks & Lovers", v katalogu HotFlush svítilo jako beďar na čele pubertou zmítaného středoškoláka. Jenže tenkrát ještě nikdo nevěděl, jaké pozdvižení způsobí deska "North" na Hyperdubu. O ní by se totiž mluvilo i v případě, že by výsledek zdaleka nedosáhl na očekávání. Label, který svůj kredit a věhlas postavil na striktních pravidlech temné elektroniky zakuklené v gumovkách jamajského dubu, nyní vydal věc, ve které sice futurismus hraje v první lajně, ale stigmatické znaky dubstepu jsou uzemněny syntetickou dekou, bublající basou, nostalgickou kytarou a nestabilním - glitch vokálem. A tady se i post mění spíše v pop.

Vokál je vůbec velká změna, se kterou Darkstar přicházejí. Zatímco v dřívějších skladbách ("Need You", "Aidy's Girl Is A Computer") hlas působil jako zdeformovaná elektronická vrstva, na jejich debutu na sebe zpěv bere mnohem lidštější podobu. Nutno ale poznamenat, že ta i přes veškerý human feeling uvázla mezi koly naolejovaného stroje, který se čas od času začne cukat. Potom, co Pitchfork nebo Guardian prohlásili, že singl "Aidy's Girl Is A Computer" patří mezi to nejlepší z roku 2009, měli Darkstar dvě možnosti. Udělat další věci v podobném duchu a soustředit se především na beatový sex appeal, nebo své směřování úplně obrátit. Udělali to druhé a prý je to tak správně. Jo, myslím, že je.

Tohle trio, v současné době usazené v Londýně, svůj debut napumpovalo nostalgií, melancholií a smutkem. Potkal je podobný osud jako tenkrát Arcade Fire - ztratili své blízké a jako únik zvolili nahrávací studio. Pro ortodoxní dubstepové fanatiky bude tahle deska nejspíš hodně hořkou lentilkou, protože jestli se tu stále chceme bavit o dubstepu, tak v jeho nejpopovější možné podobě. Mnohem blíže má celá deska k syntetickému zvuku z konce 70. let, kdy se budoucnost zdála nebezpečně blízko.

Když si pustíte druhou polovinu alba "Low" od Davida Bowieho, leccos vám dojde. Nostalgická vize temné budoucnosti tak, jak ji mnozí viděli skrze inspirativní Berlín. "Ostkreuz" jako kdyby mapovala ocelově chladnou bezútěšnost berlínského nádraží, kde ztracené existence ve hvězdách marně vyhlížejí lepší zítřky. On vůbec ten střet nostalgické zahleděnosti přes rameno s vizí černošedé budoucnosti podkresluje celé album. Zní mi to podobně, jako když se dívám na starý film, ve kterém si lidi malují, jaká je čeká budoucnost, a když pak otevřu okno, všechno je úplně jinak. Nejsou tady kosmické lodě, vševědoucí počítač. Nejsou tady vznášedla nebo léky na spokojenost. Je to tu pořád stejně hnusný a já černou fixou maluju plyšákům kříže na záda.

"North" jako vzpomínka na rodný sever. "North" jako deska, která mění zaběhnuté klišé. "North" jako odvaha Hyperdubu. "North" jako katalyzátor, který ve svém zabordeleném sítu naštěstí občas zachytil důkaz toho, že slunce ještě svítí. Například jako v "Under The Roof".

Víte vy co? Belive the hype, protože tohle je neskutečně působivá deska. Je v tom síla, která vám připomene, že umíte být samožerný sráč a baví vás se rochnit v pocitech bezradnosti a deduktivní metodou vás z toho zase dostane. Romanticky vymalovaná totálně neromantická budoucnost.

Tohle je další velký průlom "dubstepu" do mainstreamové zahrady přístupnosti a já myslím, že skvělý. A čert vem, že z dubstepu na téhle desce už mnoho nezbylo.

Darkstar - Two Chords