"Babičko, prosím tě, nech ten svetr," prosí vnučka seniorku ve známé písni, načež vitální důchodkyně vstane z křesla a počne dívčině dávat lekce poměrně divokého tance. To je představa starého člověka poměrně neobvyklá. A v porovnání s albem "Senior" norské dvojice Röyksopp téměř až exotická.

Tito dva se totiž na albu drží daleko zajetější představy. Dva moudří stařečci nad hrobem, odevzdaní, smíření. "Senior" je nahrávka, jakou Röyksopp dosud nenatočili. Zádumčivá. Potemnělá. Prošedivělá.

A s tím se tentokrát nese adjektivum, které u téhle kapely až tak časté nebylo. Nudná. Svein Berge a Torbjørn Brundtland totiž společně s vokály tentokrát uložili k ledu i nápad a náboj. Ať už vezmete prakticky jakoukoliv instrumentálku z jakékoliv předcházející desky, vždycky se dalo říct, že měla něco do sebe. Melodický nápad, pečlivě budovanou atmosféru, náladové záchvěvy, zkrátka něco. Nic z toho tu tentokrát není.

Kapela tentokrát jako by pracovala pouze s útržkovými motivy. Jako by vzala nějaký zaprášený nápad, který osvědčenými postupy nabalováním vrstev roztáhne na pět minut a pak vystřídá jiným nápadem. "Forsaken Cowboy", "The Alcoholic" nebo i album doprovázející "The Drug" nebo "The Fear" budiž toho důkazem. Posluchač během jejich poslouchání čeká na moment překvapení, ten ale nepřichází. To, co dostane v prvních sekundách těchto skladeb, už mu zůstane. Nic navíc nebude.

"Senior" mohlo být alespoň vkusným albem, podivnosti typu "The Final Day" nebo "Tricky Two" tomu ale všemi dostupnými prostředky zabraňují. Z pozice Röyksopp se jedná jakoby o sebestředný krok. Takové "Podívejte, co dokážeme. Natočíme si klidně takovou a makovou desku, protože chceme." Z hlediska fanoušků pak ale může přijít jednoznačná odpověď: "Hm, dík, ale tohle je prostě nuda. Tu si strčte do šuplíku. Tam patří." Slabá deska prostě. Překvapivě a nezvykle.