Dvojice Hurts je jakoby čistou esencí toho, co zrovna letí. V podstatě se dá říct, že znějí jako tisíc lidí před nimi, zároveň ale svůj synth-pop dělají relativně vkusně. To všechno samozřejmě dá vzniknout poměrně nejednoznačnému pohledu na jejich tvorbu, protože jedni se přikloní k první části výše zmíněného souvětí, druzí k té druhé. I recenze na jejich debutovou desku "Happiness" jsou tedy velmi rozmanité. Musicserver se ovšem řadí k těm, kteří dvojku Hutchraft a Anderson chválí. "Romantika přetažená sametem s černobílými odstíny se dá vychutnávat stále dokolečka a neohraje se, takto propracované prvotiny se rozhodně nerodí každý den," napsal Dan hájek v hlavní recenzi, ve které nahrávku ocenil vysokou devítkou. A kolem této známky se motá i všech pět hodnocení v naší makrorecenzi - v průměru si Hurts odnášejí chvályhodných osmaosmdesát procent.

---

Honza Balušek - Absolutní nádhera (10/10)
Vztah k interpretovi: Poprvé jsem o nich psal v srpnu minulého roku, když si doma na koleně natočili klip k "Wonderful Life" a téměř nic se o nich nedalo zjistit. Od té doby jim fandím a jsem rád, že vyrostli na debutu v to, v co jsem doufal.

Existuje spousta výborné hudby, ale jen přibližně jednou za rok či dva se objeví deska, která mě totálně rozseká. Na maděru. Nemůžu se zbavit totálního nadšení, všem (i měsíce...) o té desce vyprávím, pouštím, chválím, přesvědčuju... A díky tomu, že jsem šéfredaktor musicserveru, i točím zadarmo reklamu, aby o tom vědělo co nejvíce lidí. Před pár lety to byla eponymní deska Robyn, na jaře roku minulého debut Charlie Straight a letos Hurts. Jejich album se mi trefilo do mozku, uší i srdce do čisté desítky. Jsou velkolepí, nádherně balancují na hraně kýče, aniž by do něho spadli. Navíc je z některých náznaků jasně poznat, jak by jejich hudba skvěle fungovala i v malém klubu jen s klavírem. Skládají úžasné melodie. Tak úžasné, že s každou další skladbou máte pocit, že nic lepšího už nemůže přijít. A v neposlední řadě na nich obdivuji, jak mají vše dotažené do nejmenších maličkostí. Na "Happiness" si prostě všechno krásně sedlo a vytvořilo absolutně nádhernou hudbu.

Lukáš Boček - Nesmírně vkusný a velice zábavný pop (9/10)
Vztah k interpretovi: Od prvního poslechu "Wonderful Life" nastalo netrpělivé přešlapování, jak dopadne debut.

Britské duo Hurts se novým albem uvedlo nejlépe, jak vůbec mohlo. Znějí svěže, přicházejí s čistým štítem a moment překvapení jim hraje skvěle do karet. Pop si zasloužil pořádnou vážně myšlenou nálož, která by nestavěla na laciných textech, okázalých kostýmech nebo skandálech hlavních protagonistů. Tam, kde Depeche Mode jsou na můj vkus málo popoví, bodují Hurts. Tam, kde OneRepublic jsou na mě moc sladcí, jsou Hurts romantičtí tak akorát. Tam, kde Coldplay jsou na mě moc kytaroví, jsou Hurts dostatečně elektroničtí. Zhruba takový mám pocit z "Happiness", který navíc přináší i další přidanou hodnotu, které si na podobných albech vážím - prvky vážné hudby, orchestr a andělsky znějící sbory. Přesně to obsahuje například i "Stay", jeden z vrcholů alba. Na desce v podstatě není nic špatně, všechny skladby dohromady fungují skvěle, pomáhá i výrazný hořkosladký náboj. Celkově nelze Štěstí hodnotit jinak, než pozitivně. Ačkoliv zástupce popu, deska bude určitě jedním z počinů atakujících metu Deska roku.

Adam Eff - Kupodivu bolí mnohem méně, než subjektivně baví (9/10)
Vztah k interpretovi: Budoucí.

Zprvu jsem bral humbuk kolem Hurts jako další trend, který nepotřebuji poznat, a těmi pár větami a obrázky mě vůbec nic nedonutilo si desku ani stáhnout. Po bojkotu jsem si tu jejich Blaženost nezaujatě pustil a čekal, co se bez znalosti jakýchkoliv kontextů žánru, všeobecného povědomí či původu stane. Stalo se toho méně. Vybavily se mi dobové přeslazenosti pro někoho prý tehdy rajcovních boybandů, co šest minut jsem slyšel kus orchestrací songu "Never Gonna Love Your Side" Daniela Bedingfielda, rozvzpomínal jsem se na třaskavosti Nine Inch Nails a ozvěnami přeplácaného Frankmusika, k tomu mě však ještě úplně vytáčely všudypřítomné postprodukční efekty širokého sterea. Deska, se kterou přišli pánové Theo a Adam, je technicky inovovaným historismem. Drtivá většina zavání rádoby se pářícími teenagery z devadesátek a já si neumím vysvětlit, jak je vůbec možné, že tento konstrukční mash-up funguje. Slyšeli jsme syntetizátory, ozvěny, emocionální pseudoklimaxy, kusy Pet Shop Boys i všeho lepšího současného a slyšeli jsme už i dost takto onanizovaných balad. V podání Hurts se však jedná o malé absolutno. Jsem rád za tento rozměr mainstreamu a za to, že toto album příjemně šlechtí šlapkami budovanou popkulturu. A to i přesto, že není až tak čerstvé, a i přesto, že může produkčně působit jako jedno z těch monotónnějších.

Michal Koch - I pop může být uměním (8/10)
Vztah k interpretovi: Uznání, které doufám nezůstane jen u debutu.

Nejsem žádný popař a přiznávám, že tuto scénu nijak zvlášť nesleduju. Vím ale, že když jeden z mých kamarádů zpozorní tak, že má potřebu o nějaké nové popové desce vyprávět a rozplývat se nadšením na Ksichtoknize, na ICQ, v mailech a kdovíkde všude, měl bych zpozornět. Udělal jsem tak v případě Annie, udělal jsem tak v případě Robyn a udělal jsem tak i v případě Hurts. Nelituju ani v nejmenším. Už skladba "Wonderful Life", kterou jsem slyšel nějaký čas před vydáním celé desky, naznačila, že tady se jedná o něco mimořádného. Album poté potvrdilo, že se v žádném případě nejedná o jednohitovou záležitost, nýbrž že pánové Hutchraft a Anderson mají nápadů na rozdávání. "Silver Lining", "Sunday" nebo "Better Than Love" jsou taktéž hitovky první kategorie, což značí, že si více oblibuji rychlejší kousky z pera Hurts, nicméně ani při baladických skladbách se nenudím. Na téhle desce není vata, není zbytečného tónu, vše má své místo a zapadá dokonale do skvělého kompletu. Pokud by všechny electropopové desky byly takto nápadité, snad by se ze mě stal i fanoušek tohoto žánru.

Pavel Parikrupa - Toto Bolí! (8/10)
Vztah k interpretovi: Silná náklonnost na první pohled (a poslech).

Na prvotině Hurts se mi nejvíc líbí dotaženost po všech stránkách. Dokonale podchycený komplex muziky, image, skvělého zpěvu, klipů, návrat k tomu lepšímu z novoromantismu osmdesátých let 20. století. Vzhled a sebeprezentace (na první pohled působící chladně a odtažitě) výtečně pasuje k hudbě, o kterou jde především. A zase - dávka patosu a vzletných slov, ale tak akorát, že cítíte nadhled a necháte se vzít za srdce. Má to nostalgickou atmosféru a naprosto neodolatelné refrény. "Happiness" je album plné hitů, každá z písní by mohla být z fleku singlem. Už od chvíle, kdy jsem viděl klip "Wonderful Life", jsem si říkal, pozor, něco nevšedního se děje (a to nadšení stále trvá). Jen jedna malá douška od příznivce kytar: být na desce více akustických nástrojů a ještě více smyčců, možná by to bylo až na absolutních 10/10. Anebo… Anebo by to už nebylo ono.

---

Album: Hurts - Happiness
Průměrné hodnocení: 8,8/10
Celkový čas: 48:03
Skladby: Silver Lining, Wonderful Life, Blood, Tears & Gold, Sunday, Stay, Illuminated, Evelyn, Better Than Love, Devotion (feat. Kylie Minogue), Unspoken, The Water, Verona (hidden track)