Je až s podivem, jak historická zkušenost nepoučila řadu populárních umělců, kteří se neustále vrhají do spolupráce s velkým symfonickým tělesem. Snad doufají, že právě jejich písničky získají ještě více lesku a vznešenosti, když je opentlí vznešené tóny smyčců, majestátní hromobití tympánů a navrch všechny ty klarinety, lesní rohy, tuby plus desítky dalších instrumentů. Dějiny ukazují, že spojení popu a rocku s orchestrem málokdy dopadne dobře. Teď se o tom přesvědčil i Sting.

Záměrem alba "Symphonicities" bylo nahrát Stingovy hity v symfonické podobě, a povedlo se to jen napůl. Zaprvé se nejedná o proklamované zpěvákovy "Greatest Hits" (to by se dalo tvrdit možná o půlce položek desky) a za druhé jen v minimu případů se přearanžování ukázalo jako přínosné nebo nějak originální či objevné. Už nevím, kdo poprvé použil slovní spojení "ušlechtilá nuda", ale tady to sedí dokonale. Je to, ehm, pěkné, ale bez šťávy. Což jistě nevylučuje, že živě na koncertě to může být skvělé.

Kdyby se Sting nebál do svých písní více zasáhnout, rozebrat a předělat je razantněji! Tady jeden místy ani nechápe, proč k celé nákladné operaci došlo - třeba "Englishman In New York" a "When We Dance" se dočkaly minimálních úprav. Nejlépe dopadly nejstarší věci od The Police ("Next To You" a "Every Little Thing She Does Is Magic") a energií oplývající "She's Too Good For Me", kde klasické nástroje ženou písně nezadržitelně kupředu.

Po výletech do staroanglické písňové historie, zimním albu, koncertním reunionu The Police a nynějším trpkém symfonickém guláši se už nabízí jen deska předělávek. Snad na ni nedojde a Sting přijde s opravdu novou tvorbou. "Symphonicities" se moc nepovedly, a přitom stačilo málo, nemusíme chodit daleko: pojmout projekt třeba jako u nás Xavier Baumaxa ("Coveranto") nebo Tata Bojs ("smetana"). Ubrat smyčců a přidat odvahy a invence.