Skupiny jako je Jablkoň naši hudební scénu jistě zpestřují. Už její tradovaná nezařaditelnost k těm kterým stylům či proudům ji automaticky staví před stejné světlo s kapelami, kde originalita a nadžánrovost patří mezi kvality nejoceňovanější. Ač každé srovnání může pokulhávat, nebylo by snad od věci připomenout styčné body, které Jablkoň může mít například s Vltavou (přinejmenším s jejími začátky) - vřelý vztah k citacím žánrových klišé, prolínání stylů - s hudbou Karla Plíhala (hravost textů, lavírování kdesi mezi folkem a jazzem), nebo i současných alternativních přeborníků Sleďů, živých sleďů - když už by to nebylo prvoplánové spojení se zvukem fagotu, tak třeba práce s pestrou škálou netradičních nástrojů a jejich zvuky (znáte snad jiné kapely, které by používaly dětská chrastítka a cinkrlátka z kočárků?).

Jablkoň na deskách a Jablkoň v koncerním sále, to jsou dva odlišné zážitky. To, co z desek cítíme jen kdesi v pozadí, vylézá na koncertě v bujících až přebujelých tvarech. Je to především ohromné kvantum hravosti, které tváří v tvář živému (třeba dodat, že v Akropoli velmi spřízněnému) publiku nabírá přímo úměrně jeho reakcím na intenzitě. S tím souvisí i kypící uvolněnost a nadhled, které mohou být do jistého momentu vlastností příjemnou; například pokud vedou k zajímavějším a "hodnotnějším" instrumentálním obměnám - viz. teatrálně dirigovaná instrumentálka "Hora", nástrojově a tím i scénicky pestrá "Popí rondo", či "Chmury" s dlouhým, precizním a vypointovaným rytmickým sólem.

Místy je však samotný obsah přebíjen formou, a to je při všech kvalitách, které v Jablkoni vězí, možná zbytečné. Někdy jakoby si pánové příliš připouštěli roli mesiášů veselí a dobré nálady a poddávali se vlastní roztomilosti, příkladný by mohl být Petr Chlouba a jeho šaškování za bicími nástroji, nebo protagonista Martin Němec se svými předmluvami k písním. Image nepřetržitých narážek na folkovou hudbu a její klišé působí ze strany kapely, která v podstatě folk hraje (což není míněno nijak zle) a jeho protřelým principům se stejně nevyhýbá, nepřirozeně. To neznamená, že by přízviskům jako "trash folk" ("Chmury") nebo "punk tramp" ("Říkadla") scházel vtip, když se ale narážky na "kamarády" v publiku a v kapele opakují před všemi písněmi (pravda, před "Námořnickou" šlo o námořníky), je to zbytečné a s postupem času skoro trapné.

Po muzikantské stránce pánové takový stupeň nadhledu neprokázali, verze skladeb vypadaly (na pár výše zmíněných výjimek) stejně jako na studiových nahrávkách. I když to je v případě stylu, který Jablkoň přehrává (dal by se nazvat "neo-pop-folkem"?) zcela přirozené - alb znalého diváka identické podoby chytrých a milých "popin" typu "Bláznivé", "Velmi nesmělé", "Báry co miluje Káju", či "Půbrdlové a Ulánbátáru", mohou jedině potěšit. Koneckonců jsou to skladby, které se dočkávají největších aplausů a díky kterým především má dnes Jablkoň tolik příznivců.

Jablkoň, Palác Akropolis, Praha, 25.4.2001

Za shlédnutí určitě stojí aktuální a informačně bohaté internetové stránky Jablkoně.