Během tří dnů jsem měl možnost vidět, slyšet a porovnat dva hodně rozdílné koncerty Monkey Business. První z nich se uskutečnil ve vyhlášeném a toho večera zcela vyprodaném bratislavském podniku Charlie's Pub, na kterém účast původně přislíbil i sám slovenský prezident. Část koncertu, odehraná unplugged, byla navíc v přímém přenosu přenášena nejposlouchanější slovenskou stanicí Fun Radiem. Druhý koncert skupina odehrála v Kulturním domě malého jihomoravského okresního města (Břeclavi)(, vyhlášeném špatnou akustikou. V čem se koncerty lišily a v čem si byly podobné?

Bratislava - Charlie's Pub
Bratislavský koncert odstartoval téměř přesně ve 21 hodin, kdy začal přenos na Fun Radiu. Kapela úvod skutečně pojala (téměř) unplugged, kdy na pódium vystoupivší muzikanti třímali v rukou akustické nástroje. Olda Krejčoves tedy přišel se španělkou, Pavel Mrázek s akustickou baskytarou a španělku na krku měl dokonce i Roman Holý. Jediný, kdo byl v té chvíli "plugged" byl Ondra Brousek, sedící za klávesami. Posilou skupině toho večera byl hostující perkusionista Imran Zangi, stojící po boku bubeníka Martina Houdka. Když muzikanti prohrábli své nástroje, bylo po několika akordech jasné, že koncert zcela netradičně začne největším hitem skupiny, skladbou "My Friends". Po intru na pódium přiběhli i zpěvák Matěj Ruppert a zpěvačka Tonya Graves, čímž byla sestava kompletní. Po bouřlivě přijaté a velmi zajímavě podané "My Friends" Roman Holý do publika vzkázal, že "první část koncertu bude taková klidnější, pak to ohulíme, vyletí repráky a všichni se tu zblázníme". Tím ale nevědomky předpověděl největší a zřejmě i jedinou, zato však výraznou slabinu celého koncertu (ještě se k tomu dostanu). Po téměř akustických verzích skladeb "Hi & Stereo", "Flanger" a několika dalších totiž skupina opravdu odhodila unplugged kabát a s výrazně vyšší hlasitostí spustila pěkně nadupanou "plugged" verzi Bootsy Collinsovy "Psychotic Bumpschool", čímž odstartovala smršť svých vynikajících skladeb jako "Party Shit", "Boner", "Right People", "Solidarnosc", "Compromised" a dalších, které jsou v koncertní podobě ještě asi tak o 400% lepší, než jak je znáte z alba. Nasazení muzikantů bylo skutečně mimořádné a skupina skvěle šlapala. Rytmická sekce dosahuje dokonce takových kvalit, že ji za chvíli přestanete úplně vnímat a její přítomnost vstoupí až do jakési mimosmyslové roviny. Matěj Ruppert v okamžiku, kdy vstoupí na pódium, ztrácí veškerou trému a je z něj frontman, o jakém se většině českých skupin ani nesní. Na pódiu je totiž přesně tím typem, do kterého se holky zamilovávají a chlapi si přejí být jeho nejlepšími přáteli. A kromě toho mu to zpívá tak, až se tomu při jeho věku nechce věřit. Matěj se výborně doplňuje s Tonyou, která ve dvojhlasech zpívá spíš ty hlubší polohy a mimo to skvěle drží krok i s Matějovým producírováním po pódiu. Co platí pro Matěje jako pro zpěváka, platí rovněž pro Tonyu, excelující například v nové "Use Me". Je naprosto nepochopitelné, proč po rozpadu Liquid Harmony zůstala tak dlouho bez stálého angažmá, ale zřejmě je to proto, že ne každá skupina by byla schopna skutečně využít jejího potenciálu. Příležitostně se v roli dalšího frontmana objevuje i Roman Holý, který občas opustivší svůj klávesový post tancuje mezi Tonyou a Matějem s mikrofonem v ruce a zpívá. Sice ne špatně, ale je skutečně víc showman, než zpěvák. V Matějově konkurenci však obstojí málokdo.

Onen našlapaný, téměř dvě a tři čtvrtě hodiny trvající koncert, jsem však bohužel neviděl více než z poloviny a zbylou dobu jsem trávil ve VIP sekci. Ovšem nikoliv proto, že tam bylo zdarma pivo. Po skončení "unplugged" části totiž začala hlasitost v relativně malém sále s nízkým betonovým stropem dosahovat takové úrovně, že jsem si například v momentech, kdy Matěj a Tonya zpívali současně, musel zacpávat uši, abych zabránil fyzické bolesti, kterou mi hluk způsoboval. Přesto jsem ještě celý následující den na levé ucho téměř neslyšel. Tento nedostatek ovšem samozřejmě není možno vytýkat skupině (a pokud se jí dalo vůbec něco vytknout, mně to zůstalo utajeno), nicméně byl natolik závažný, že každý, kdo se ocitl v okruhu tří metrů kolem některé z beden, měl, alespoň jak jsem pozoroval, podobné problémy jako já. A jelikož díky téměř naprosté neprůchodnosti zcela namačkaného sálu nebylo možno obstarat si místo dál z dosahu smrtícího vlivu reproduktorů, byl jsem nucen odbíhat do zákulisí, abych svým uším ulevil. Nepropadal jsem však beznaději, neboť jsem věděl, že o dva dny později budu mít možnost shlédnout celý (nebo téměr celý) program znovu. Přes problémy s hlasitostí byl však zvuk v Charlie's velmi čistý a jasný, žádný z nástrojů se v něm neztrácel ani nevyčníval. Nejsilnějšími momenty bratislavského koncertu pro mě byly zřejmě skladby "Flanger" (podle mě jedna z nejlepších skladeb skupiny), "Hi & Stereo" a "You Should Be Dancing" od Bee-Gees. Po vydupaných přídavcích skupina úplně na závěr zahrála skladbu "Piece Of My Life", zatančila, rozloučila se a byl konec. Nebo koniec?

KD Břeclav
Břeclavský kulturní dům byl v sobotu večer zaplněn tak ze tří čtvrtin. Jelikož vím, že akustika velkého sálu zde hraničí s nenazvučitelností, měl jsem obavu, že co do kvality bude můj hudební zážitek o poznání slabší a tudíž jsem si v duchu nadával, že jsem trochu toho svého sluchu neobětoval a netrávil před pódiem v Bratislavě víc času. Moje obavy se však ukázaly být jako zcela liché. Když se něco málo po tři čtvrtě na devět rozhrnula opona, stála skupina na pódiu zády k publiku ve stylu "romantičtí hrdinové" a preludovala intro skladby "Psychotic Bumpschool". Když se onen stroj po napínavém úvodu konečně rozjel k vysokému výkonu, sál KD byl absolutně ve varu. A to podotýkám, že se jednalo pouze o úvod první písničky. Zvuk byl ze začátku sice trochu slabší, nakonec se jej ale zvukaři podařilo vyladit a byl velmi dobrý. Jediný závažný problém se zvukem vznikl v úvodu skladby "Flanger", kdy Roman Holý do téměř naprostého ticha opakuje naléhavý klávesový leitmotiv skladby. Tento syntezátorový zvuk se však, protože osamocený, nabalil odrazem od stěn do takové koule, že nebylo v publiku slyšet téměř nic, kromě pronikavého bzučivého hvízdání. Nehledě na to, že jsem byl na druhém koncertě MB po sobě nucen zacpávat si uši, byla to velká škoda, protože tento motiv v úvodu je pro skladbu "Flanger" zásadní a slouží k navození atmosféry. Během svého více než dvouhodinového koncertu MB odehráli komplet celou desku a představili i několik skladeb z nového repertoáru. Kromě toho si však několik písniček i vypůjčili a tak bylo možno slyšet skladby jako "SOS" od Pražského výběru, "Play That Funky Music" od Parissiho Wild Cherry a mimo jiné došlo dokonce na parodii na AC/DC s Holého zpěvem. Nejhustější však bylo, když skupina hrála melodii z floydovské "Money" a vokalisté do toho pěli refrén "Money Money Money" od ABBY. Podobnými fórky však byl koncert doslova prošpikován. Nejlepšími místy byly momenty, kdy rytmika držela stále stejnou figuru a zbytek muzikantů si jen tak hrál. Takto byl velmi vydařený například klávesový duel Romana Holého a Ondřeje Brouska, kteří si k tomuto účelu i vyměnili místa za klávesami. Publikum všechny srandičky skupiny náležitě oceňovalo a téměř neustále tleskalo do rytmu. O tanci nemluvě. Matěj Ruppert opět přiváděl svými kreacemi a svým falzetem (při němž mu jednou Holý demonstrativně tiskl varlata) všechny k vytržení, až jsem si uvědomil (a možná jsem to už někde slyšel nebo četl), že porovnáte-li Matěje Rupperta na pódiu a mimo ně, zjistíte, že máte co dočinění s Dr. Jekyllem a Mr. Hydem (mikrofon v ruce třímá Mr. Hyde, přirozeně). Při pohledu na zpívajícího a tančícího Matěje Rupperta se mi vybavila myšlenka, že ten chlapík tam na pódiu přede mnou si uskutečňuje to, po čem ten zbytek pod pódiem může celý život jenom snít.

Závěr koncertu pojala skupina netradičně a zcela ve svém osobitém duchu. V poslední skladbě před přídavky (o kterou se jednalo, si při těch častých a dlouhých improvizacích už bohužel nepamatuji) měl Olda Krejčoves vystřihnout krátké sólo na kytaru. Postupně však přišel až na kraj pódia a tak si na své hře ufrčel (to víte hrát furt jenom ty beglajty, to je pruda), že jej asi po třech minutách metalového sólování a naštvaných gest zbylých členů kapely Matěj jednoduše zastřelil z připravené pistole. Na pódiu tím okamžikem nastal povyk a Roman Holý běžel k ležícímu Oldovi, aby zjistil závažnost jeho zranění. Když zjistil, že je Olda definitivně mrtev, křičí na techniky ať zatáhnout oponu a volají sanitku. Musím uznat, že jsem se skutečně pobavil, protože na členech skupiny nezahlédnete byť jen náznak toho, že se jedná o nějaký žert. Publikum však tuší, že se jedná pouze o pauzu před přídavky, a tak vytrvale tleská, hvízdá a dupe. Načež asi po pěti dlouhých minutách skupina opět stane na pódiu a spustí závěrečnou sadu hitů, obsahující i tolik očekávané "My Friends" a "Piece Of My Life". Pak skupina opět zatajtrlíkuje, rozloučí se a odchází. Konec zvonec.

První, co jsem po koncertě udělal, bylo, že jsem si opět o Monkey Business mírně poopravil mínění. Ačkoliv jsem čekal trochu slabší výkon než v Bratislavě (přece jen je v tomto případě rozdíl mezi publikem a místem markantní), břeclavský koncert se mi líbil ještě více. Nesporně je to také tím, že jsem ani jednou nebyl nucen odejít a tudíž jsem neměl jednotlivé skladby a pasáže vytrženy z kontextu. Skupina však ale ani po třech po sobě jdoucích koncertech a jistě únavném cestování nevypadala vůbec utahaně, naopak z ní čišela energie, kterou publikum dole ještě živilo. Co dodat, abych nemlátil prázdnou slámu? Během cestování s Monkey Business jsem se doslechl o několika plánovaných koncertech se zahraničními hvězdami (skutečnými hvězdami!) a dokonce o jednáních o předskakování jedněm anglickým superstars na jejich turné po ostrovech. No, ať už to vyjde nebo ne, jsem si jistý, že Monkey Business nám zcela jistě nikde ve světě ostudu neudělají. Naopak, možná se konečně dočkáme toho, že někdo z naší země tu angloamerickou scénu pokoří jejími vlastními zbraněmi.

Monkey Business, Charlie's Pub, Bratislava, 19. 4. 2001 / KD Břeclav, 21.4.2001