Českou republiku letos navštívili dva špičkoví kytaristé. Tím prvním byl na počátku července Pat Metheny a ten druhý, Paco de Lucía, se představil v úterý večer v pražském Obecním domě, který byl našlapaný až po střechu. Společně se svým ansámblem předvedl strhující představení plné ohnivých latinskoamerických rytmů.

Paco de Lucía ale úplně zpočátku nastoupil jen sám. Po krátkém pozdravení zasedl a spustil první skladbu. Postupně se pak k němu přidávali další a další muzikanti. Španělského kytaristu v průběhu doplnili ještě kytarista Antonio Sanches se španělkou, Antonio Serrano na klávesy a především foukací harmoniku, Alain Perez s basovou kytarou, Piranha na perkuse a cajon a také tři doprovodní zpěváci. Hned v úvodu musím říct, že jestli jsem viděl na tomto koncertu nějaký kaz, pak to byli právě tito vokalisté.

Na rovinu se přiznám, že jsem se těšil na kytarové umění samotného Paca de Lucíi, ale když se dali tito pánové do zpěvu, kterému by Jan Werich dost možná říkal "halekačky", znělo to jako takoví alternativnější Gipsy Kings. Chápu, že k flamencu to asi patří a že třeba Duquende či David de Jacoba patří ve svém oboru k naprosté světové špičce, ale oni v tu chvíli natolik přehlušovali umění všech muzikantů. Mohlo to být způsobené i tím, že novináři, tedy i já, seděli tentokrát za kapelou na empoře, a tak se k nám mohl dostávat zvuk lehce zkreslený.

Naštěstí byl celý koncert rozdělený do dvou částí, kdy v té druhé už všemu vládla kytara Paca de Lucíi i jeho charakteristický styl míchající v sobě flamenco, jazz i špetku klasiky. A ona první půle byla navíc snesitelnější i díky tomu, že samotné vokalisty zcela zastínil třetí z nich - Farruco. Jeho hlavní úloha totiž spočívala v naprosto něčem jiném - v tanci. Je vnukem největšího romského tanečníka El Farruca a když se o něm píše, že tančí s neuvěřitelnou virtuozitou, něhou i tragičností, že má pronikavý pohled a vražedný úsměv, jeho pohyby jsou doslova démonické a při tanci připomíná tornádo či divokého andaluského býka, pak všemu tomu můžete věřit. Publikum svým tancem nadchnul už v první půli, ovšem to, co předvedl po pauze, všem doslova vyrazilo dech.

Možná vám přijde, že je toho hodně napsáno o ansámblu, který si Paco de Lucía přivezl, a málo o něm samotném. Ono to má ale své opodstatnění. Španělský kytarista po velkou část večera ostatní nijak nepřevyšoval, spíše se sám snažil být součástí celku. Nechával vyniknout ostatní muzikanty v dlouhých sólech a svou kytarou "jen" jakoby udával směr. Doslova hudební lahůdkou se pak staly jazzové duety jeho virtuózní kytary se stejně skvělou foukací harmonikou. Troufnu si napsat, že do této doby si jen málokdo dokázal představit, jakým způsobem lze hrát na tento nástroj, který měla většina dětí jako hračku.

Čím víc se koncert blížil k závěru, tím více ovšem úloha samotného Paca de Lucíi narůstala. Od úvodních věcí z poslední doby, které jemně zaváněly alternativou, se dostával k jazzovějším záležitostem, kde daleko víc vyniklo jeho instrumentální umění. Ve spolupráci s druhým kytaristou pak nechal vzpomenout i na kooperace s Al Di Meolou a Johnem McLaughlinem. Kdo přišel právě kvůli jeho jazzovým deskám a obdobím, musel být v tu chvíli na vrcholu blaha.

Paco de Lucía ve Smetanově síni Obecního domu dokázal, že stále patří ke špičce světových kytaristů a zřejmě ještě nějakou dobu patřit bude. I přes ony vokalisty, nebo možná právě díky nim, naplno uspokojil oba tábory svých fanoušků - jak ten jazzový, tak i ten, který dorazil především kvůli jeho flamencu. Navrch přihodil s pomocí Farruca i dech beroucí taneční zážitek. Důsledkem toho všeho byl dlouho trvající potlesk vestoje nejen před přídavky, ale i po skončení celého koncertu.