O roce 2010 někteří mluví jako o roce comebacků (vzpomeňme například Take That), avšak co se týče makrorecenzí, můžeme jej s klidem označit i jako rok žánrových přemetů. Christina Aguilera, Jana Kirschner, Traband nebo MGMT, to jsou jen někteří zástupci, kteří s aktuálními alby nabídli něco zcela jiného než s těmi předchozími. Americká zpěvačka Kelis se s deskou "Flesh Tone" zařadí po jejich bok. Od r'n'b z nahrávky "Kelis Was Here" jedním mílovým krokem přešla na taneční parket. Po bok si postavila jména jako David Guetta, will.i.am nebo Boys Noize a vydala "Flesh Tone". Ta ve světě sbírá veskrze pozitivní reakce, nejinak tomu bylo i v hlavní recenzi, ve které ji Lukáš Boček označil jako "nesázející na prvoplánovou líbivost a hitovost" a ohodnotil chvalitebnou osmičkou. Pět zástupců redakce v makrorecenzi jednoznačný pohled nenabídlo - jeden souhlas s hlavní recenzí, čtyřikrát šlo ale hodnocení podstatně níže. V průměru si "Flesh Tone" odneslo známku 5,4.

---

Honza Balušek - Jako celek funguje skvěle (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Až na "Milkshake" mě v minulosti zcela minula. "Acapella" je pro mě však nečekaně jednou z nejlepších skladeb letošního roku.

Občas se objeví písnička, která si měsíce a měsíce klestí cestu internetem, od bloggera k bloggerovi, až se z ní nakonec stane velký mainstreamový hit. "Acapella" je přesně ten případ. Obdivuju, jak se v ní Kelis dokázala vypořádat se svým mateřstvím. Místo srdceryvné balady nabídla fandům skladbu, která je nejlepší taneční tuckou letoška, a to, že v ní vyznává lásku a obdiv ke svému malému prckovi, většině lidí asi ani nedojde. Navíc její hlas k novému stylu skvěle sedí, chladným mašinkám dodává na ještě větší atmosféře. "Flesh Tone" pro mě představuje jedno z mála koncepčních (hudebně, ne obsahově) alb, která chce poslouchat na jeden zátah, žádné vyzobávání jednotlivých skladeb. To, co je pro jedny jednoduchost, je pro mě záměr, který vyšel na jedničku. Jen osobní averze k devítiskladbovým nahrávkám (to je fakt takový problém udělat ještě jednu písničku?) a z toho vyplývající krátké stopáži mi zabraňuje dát devítku.

Radek Londin - Kelis tančit umí (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Sleduji ji od začátku se střídavým zájmem.

Kelis sice může za jeden z nejhorších koncertních zážitků mého dosavadního života, ale desky dělat umí, také protože je vždy obklopena schopným týmem - The Neptunes, Raphael Saadiq, Dallas Austin a mnoho dalších... O produkci a chytlavé groovy se může opřít i na svém prvním uptempo klubovém albu, obsahujícím vydatnou porci electro tucek. První singl "Acapella" mezi nimi vyčnívá, ale ani "Scream" nebo "22nd Century" jí nedělají ostudu, a i když se zbytek trochu slévá, břečku nenajdete. Očekávat však od této desky jakoukoli originalitu by bylo chybou. Kelis sice není jediná, ale evidentně mocně čerpá inspiraci z jedné Lady - ať už jde o retro futuro zvuk, nebo robo-fetišismus a vůbec všechny v popu aktuálně módní propriety. V téhle souvislosti ani nepřekvapí, že celá deska stojí na electro bassline spodcích, které už se i povrchnímu klubovému posluchači dávno oposlouchaly a v současnosti už okupují dokonce rádoby-trendy diskotéky českých maloměst. Ale proč rozebírat sebepožírací principy popu? Stačí konstatovat, že s nimi tahle deska pracuje šikovným způsobem. Na rozdíl od ostatních kolegyň, toužících urvat si něco z trendy vlny, totiž Kelis opět dokázala, že umí být cool bez póz a křečovitosti. Melodie na "Flesh Tone" okamžitě chytí i bez laciných triků, což platí i o textech. Může to znít absurdně, ale i robo-pop může znít osobně. Díky Kelis alespoň trochu.

Tomáš Tenkrát - Na letní desku příliš studené (5/10)
Vztah ke zpěvačce: Její bestofkou nikdy nepohrdnu, singly totiž umí výtečné.

No jo, ale "Flesh Tone" je úplně jiný drink. Neoriginální a křečovitě se snažící znít co nejvíce "up to date", přičemž je však značně "de mode". Odklon od žánru, ve kterém byla skvělá, nemohl dopadnout dobře. Hned po prvním poslechu jsem si vzpomněl na kotrmelec Chrise Cornella a jeho "Scream". Jasně, když vám sláva uvadá, tak se nabízí přijít s něčím novým, jenže je třeba mít na paměti, že ne každý je multiinstrumentalista jako třeba Prince, aby si mohl odbíhat, kam se mu zachce. Takže i když si Kelis pozvala tým velice schopný, je nutno konstatovat, že ani ten nedokázal z jejího projevu vytřískat nic výrazného. Nejhorší na celém albu totiž je, že zpěvačka zní, jako když je neuvěřitelně znuděná. Jako když ji to vůbec nebaví. Věřím tomu, že ve chvíli, kdy se vám kotouček po poslední písni v přehrávači zastaví, tak nebude horký, jak je to normální, nýbrž studený jako čumák Davida Guetty. Tranceové vložky ani nestojí za komentář, to je jen úlet. Ovšem singlově je to opět solidní - "Acapella" je povedená hitovka a neurazí ani skvělá "22nd Century". Zbytek? Jen pohádka o ledové královně, případně smutné princezně.

David Věžník - My nu-rave is better than yours (5/10)
Vztah ke zpěvačce: "Milkshake". Žádné další singly, žádná deska. A "Milkshake" je OK.

Vlastně se tomu asi ani nikdo nemůže divit. To, co před dávnými čtyřmi roky nastartoval Timbaland, jen pokračuje: r'n'b a popové hvězdy a hvězdičky v roce 2006 začaly zpívat do rovného beatu, který, s postupně rostoucí a následně upadající nu-rave vlnou, jen dostává na agresivitě, odosobněnosti, chladu, jak chcete. "My nu-rave is better than yours," chce vzkázat světu nově i Kelis. A nejde říct, že by křičela do zdi. Taková "22nd Century" šlape výborně. Aby taky ne, produkovali ji Boys Noize. A singl "Acapella" nakonec (kdo by to byl řekl) patří k tomu lepšímu z desky a asi k tomu nejlepšímu, co David Guetta vytvořil v životě. "Flesh Tone" jako celek docela fajnově šlape, jako kulisa k cestě do práce, k práci a cestě z práce je fajn - tucky člověka vždycky nutí přidávat na tempu, takže člověk pak všechno stíhá. Vybrané kousky jistě budou fungovat i na diskotékách a v gay klubech. Co album sráží do šedivého průměru, jsou podivné arytmické přechody mezi skladbami a to, že tenhle zvuk přestal být in hned po "†" Justice, a Benny Benassi nebo Tocadisco skutečně nemají na to, aby ho resuscitovali. Ale aspoň je to po sedmatřiceti minutách pryč.

Petr Doupal - Taneční prázdnota (3/10)
Vztah ke zpěvačce: "Trick Me" a "Millionaire" jsou super.

Co to je za špínu v tom "Milkshaku"? První dojem z Kelis v roce 2003 nebyl dobrý. Vlastně u mě už nikdy neměla sympatie, vzhled a chování prostitutky v důchodu mi moc příjemné nejsou. Videosingl "Millionaire" je kouzelný, protože v něm nevystupuje. Poslední dobou jsem se o Kelis povinně zajímal pouze kvůli rozvodovému soudu s Nasem, kterého se pokouší vydřít na mizinu. Protože ale mám rád taneční pop, tak jsem byl po prvních informacích o "Flesh Tone" na ni zvědavý. Bohužel hned "Acapella" mě zklamala především tím, že okopírovala vizuální styl videoklipu Kanyeho Westa. Oprostil jsem se však zcela od komentáře osoby Kelis a dále hodnotil pouze hudbu. Na rozdíl od recenzentů z celého světa však novinku považuju trochu za humus. Je to sterilní album, ve kterém si zpěvačka sama zpívá bez echa, v prázdném pochmurném prostoru, místy šišlavě, někdy zastřeně, sem tam i nepříjemným tónem. Na druhou stranu producenti častokrát dokázali vytvořit opravdu zajímavé melodie, nad ostatními určitě vyčnívá "4th Of July (Fireworks)" a "Scream", nemůžu si však pomoct: s jinou zpěvačkou (Kelly Rowland je první na ráně) by to dopadlo mnohem lépe. Devět písniček na "Flesh Tone" je průměrných, Kelis to ale stáhla ještě dolů. Nevěřím jí ani ten piercing v nose.

---

Album: Kelis - Flesh Tone
Průměrné hodnocení: 5,4/10
Celkový čas: 37:41
Skladby: Intro, 22nd Century / Segue 1, 4th Of July (Fireworks) / Segue 2, Home / Segue 3, Acapella / Segue 4, Scream, Emancipate / Segue 5, Brave / Segue 6, Song For The Baby