"V leže v stoje" má všechny ctnosti i nectnosti prvních desek. Což je poněkud překvapivé zjištění, neboť pod hlavičkou domovského sdružení Robson už Vladimír Skórka (alias Cirkus) dvě vydal. Nicméně sólovka je sólovka. Na ní je potřeba bojovat sám za sebe nebo alespoň za svůj pseudonym. Vytyčit si nové posluchačské teritorium. A zde přichází problémový bod číslo jedna - cílová skupina. Vladimír Cirkus míří do poněkud široko-spektakulárního obecenstva. Někam mezi kapelu Kryštof a Tomáše Kluse. Zároveň však jako by se proti nim vymezoval. Na rozdíl od Kryštofa to má víc hudebně na háku a na rozdíl od Kluse je méně textařsky přímočarý.

Pohybuje se mezi poprockem ("Ex") a písničkářstvím ("Nebuď KO"), mezi zpěvem ("Klapkostroje") a vypravěčstvím ("Hej Loozře"), mezi živými příběhy ("Klapkostroje") a prázdným filozofováním ("Mlýnek"). Tím zvolna přecházíme k problémovému bodu číslo dvě - vlastní ksicht. Chvályhodná hudební pestrost jedenácti skladeb nakonec není dostatečná pro snadnou identifikaci interpreta. Pokud některou z nich uslyšíte v rádiu, nejspíše ji bude připisovat už zavedenému jménu. Pokud se tedy rádia vůbec chytnou. Což by přinejmenším u "Klapkostroje" měla. Protože to je hitový majstrštyk pro rozhlasový éter jako blázen.

Album "V leže v stoje" svým obsahem mate. Chvílemi si hraje na generační pocitovou zpověď, kterou však za pár minut sám relativizuje. Dokáže otrávit svou stylizací pohodáře deklamujícího svá moudra, dokáže potěšit hudební aranží nespoléhající se pouze na popovou přímočarost (mix, mastering: Ecson Waldes). Každopádně však vyvolává emoce, což je dobře. Nejedná se o producentem vypočítaný a vypočítavý produkt. Proto lze jeho vydání kvitovat s povděkem. Na druhou stranu tahle deska neobsahuje nic, co se bude ještě za pár měsíců či let připomínat v souvislosti s domácí scénou, která tak dál zahnívá pod nánosem dobře míněného poprocku.