Když Imodium křtili svoji druhou desku "Stigmata", předskakovali jim jacísi Charlie Straight, čtyři zakřiknutí, nejistí a nevýrazní mladíčci. Způsob jejich vystupování se dal pochopit, vždyť počet odehraných koncertů by tenkrát spočítali na prstech. Přesto jsem nad nadšenými komentáři Michala Nováka, budoucího producenta jejich úspěšné debutové desky, jenom nechápavě kroutil hlavou. A kdyby mi v té době někdo řekl, že o dva a půl roku později získají tři Anděly a napěchují Palác Akropolis až po strop, měl bych dotyčného za blázna. Stalo se. A nutno říci, že zcela po zásluze.

Hudební portál Bandzone.cz, který seskupení v podstatě objevil a vytáhnul nahoru, měl tenkrát skvěle vyvinutý čich. A teď možná vyčenichal další kousek. "Je to něco jako Green Day na desce 'American Idiot'," popsal mi nedávno jeden ze zakladatelů tohoto portálu styl dalšího objevu Johny Said The Number, tedy trojici moravských teenagerů, kteří Charlie Straight předehřáli pódium. Green Day určitě a k tomu ještě dvojhlasy a projev a la The Beatles, hodně nadšení, trochu ska a zejména zcela bezprostřední vystupování. Tohle jméno si zapamatujte, možná je za další dva a půl roku také uvidíte přebírat nějaké ty sošky.

"Dobrý večer, dámy a pánové. My jsme Charlie Straight a tohle je největší koncert, jaký jsme kdy hráli," prohlásil s úsměvem zpěvák Albert hned v úvodu a ještě dodal: "Chtěl bych vám slíbit, že na tenhle koncert nikdy nezapomenete." V první řadě na něj jistojistě nezapomene sama čtveřice, lepší atmosféru si kluci nemohli přát. Klub praskal ve švech a to až na balkon! Přišli čumilové a zvědavci, chtějíce se na vlastní oči a uši přesvědčit, kdo že jsou ti čtyři zázraci z televize, přišli také mladé fanynky, jež každý večer usínají s myšlenkou na Alberta v jeho fešáckých červených kaťasech, ale zejména mnoho "skutečných" fanoušků. Singlovou "Platonic Johny" tak mohl doprovázet burácivý popěvek a baladu "Your House" romantická formulka "I will love you till I die". Ostatně diváci byli pro ChS velkou podporou po celou dobu koncertu.

Vystoupení třinecké čtveřice mělo také jeden konkrétní účel, a to křest videoklipu "Upside Down". Tato skladba zazněla dvakrát - po živém provedení se objevila ještě jednou v audiovizuální podobě na promítacím plátně. To už se videokazeta s tímto klipem, ulepená od sektu, válela na pódiu někde mezi hromadou bílých balónků, které tam podle původních instrukcí naházeli diváci. Kromě známých písní zazněly také věci nové a nevydané. Když v jednu chvíli Albert a klávesák Michal bez doprovodu nástrojů interpretovali cizí bluesovou skladbu, bylo v sále takové ticho, že byl odněkud z balkónu dokonce slyšet vyzvánějící mobil - tak moc dokázala dvojice svým zpěvem uhranout.

Ve srovnání se zmíněným dva a půl roku starým vystoupením teď na pódiu stála zcela jiná skupina. Nešlo ani tak o instrumentální výkony, své nástroje ovládají Charlie Straight skvěle už dlouho (i tentokrát exceloval zejména multiinstrumentalista Michal Šupák), ale o schopnost vše prodat. Z pódia sálal entusiasmus, Albert se sebevědomou samozřejmostí roztleskával publikum nebo světácky vyskočil na basovou bednu na kraji pódia. V kontrastu pak po každém hromovém potlesku skromně děkoval a děkoval, dojímal se a znovu děkoval...

Charlie Straight nejsou atrakce, Charlie Straight jsou kultura. Hlubšího komentáře netřeba.