Pokud jste si mysleli, že v současném popovém světě není jiná cesta, než stvořit umělou kapelu, vymyslet jí image, sehnat nějaké ty písničky a deska je hotová, naštěstí jste se mýlili. Zcela klasickou cestou vývoje totiž jde mladá zpěvačka Nelly Furtado. Jak už její jméno napovídá, není její původ zcela obvyklý, je totiž Kanaďanka s portugalskými předky. A všechny Britney, Christiny, Billie a kdovíjaké další slečinky se před ní mohou pouze uctivě uklánět a doufat, že budou jednou taky takové.

Nelly je něco málo přes dvacet a má na triku debutové album "Whoa. Nelly!", jejíž recenzi ostatně právě čtete. Ne že by deska byla naprosto skvělá, ale disponuje mnoha klady, které Nelly vytahují do čela pelotonu mladých a krásných popových zpěvaček. Ona totiž není žádným produktem producentů, ale zcela svébytná umělkyně, která ví co chce. Na všech skladbách na albu se podílela coby autorka a více než polovinu si složila zcela sama. Tento postup je snad obvyklý u rockových písničkářek, ale přiznejme si, že v popu je to věc naprosto nevídaná. Ačkoli má za sebou pouze dva hitové singly (jiné je to v Evropě, album vyšlo teprve nedávno a v hitparádách se teprve rozkoukává její singl "I'm Like A Bird"), už se o ní jako o mimořádném objevu několikrát zmínil Elton John, udělala společnou skladbu s Missy Elliot a jako zvláštní host vystoupila na letoších "Divas Live". A navíc si ji jako předskokanku za ochořelou PJ Harvey zvolili i samotní U2. Pokud vás o jejích kvalitách nepřesvědčily tyto řádky, pak to dokáže snad samotné album.

Nelly na něm za pomoci producentů Geralda Eatona a Briana Westa, kteří se také podíleli na složení několika skladeb, kombinuje různé styly, ale nikdy nezapomíná na silnou melodii a písničkovou stavbu. Zcela vědomě si pohrává s popem a je jasné, že chce, aby se její písničky lidem líbily. Ale v žádném případě nesází na jistotu a s každou další písničkou můžete očekávat nová a nová překvapení - stejný zvuk a hudba na jedno brdo, jaká je typická pro alba jejích kolegyň, se zde rozhodně nekoná. I z našich rádií můžete znát písničku "I'm Like A Bird", která se nese ve středním tempu a její refrén musí chytnout snad i zarytého rockera. Úvodní písnička alba "Hey, Man" si o singlový formát vyloženě říká, využitím houslí připomene The Corrs, ale jinak je Nelly i v této snad nejjednoznačnější rádiovce stále svá. Druhý americký singl "Shit On The Radio" (na obalu ovšem přejmenovaný na "...On The Radio") obsahuje kromě zajímavé hudební složky s trošku hip-hopovým rytmem, scratchingem a v kontrastu s tím akustickými kytarami i vychytaný text ("...líbila jsem se ti, dokud jsi neslyšel tu moji sračku na rádiu / ale teď jsem pro tebe moc mainstream / líbila jsem se ti, dokud jsi mě neviděl v televizi / dobře, tak proč se na to díváš?"), který naráží na všechny ty, kdo si hrají na "undergroundaře", a když se jejich oblíbená a dosud neznámá kapela stane slavnou, najednou je neznají a mluví o nich jako o tom nejhorším, co se teď hraje, i když hudba je stále stejná. Ostatně kolik takových lidí znáte ve svém okolí? Další hudební přemet zažijete v písničce "Legend", která zní jako z nějakého zakouřeného baru, aby v refrénu na pódium vtrhla téměř Gwen Steffani z No Doubt. Následují skvělé "Turn Off The Light" nesoucí se ve středním tempu a "Trynna Finda Way" se zajímavým kytarovým samplem. Pěkným úletem je tříminutová "Well, Well", kterou podbarvuje téměř breakbeat, přičemž smyčce v refrénu, o veselé melodii ani nemluvě, tvoří hodně zajímavý mix. Mixem angličtiny a portugalštiny zpívaná "Scared Of You" je šestiminutová pocitovka v klidném tempu, téměř v akustickém duchu, jejíž text vám svou silou emocí vezme dech. Jedna z vůbec nejlepších věcí na albu. "Onde Estás", zpívaná celá portugalsky (potěší anglický překlad v bookletu) je zařazena pravděpodobně jako bonus pro Evropu, protože na původním americkém vydání se nevyskytuje. Vyznívá tak, jak si asi představujete, že hrají a zpívají zpěvačky ve španělském či v tomto případě portugalském baru.

Ale i nějaké ty zápory má Nellyin debut, konkrétně písničky, které nejsou až tak úplně skvělé (co by za to asi jiní dali). "Baby Girl" a "I Will Make You Cry" (mimochodem - rodiče pozor, zde se vyskytuje i slovo "fuck") se až moc nesou v r'n'b duchu, i když i zde si zachovává zpěvačka svou tvář. Rozumějte, já oceňuji, že se Nelly pustila i na tento břeh, ale prostě jí podobný zvuk nesluší a písničky moc nešlapou.

Debut Nelly Furtado ukazuje, že stále existují mladé zpěvačky, které mají vlastní názor, nepopiratelný talent a chuť tvořit zajímavou a přitom komerčně přijatelnou hudbu. Věřím, že stejně jako Dido, se kterou si jsou podobné ne snad hudebně, ale spíš pocitově a přístupem, se stane velkou hvězdou. A budu u ní mít pocit, že je to opravdu zaslouženě.

CD k recenzi poskytla firma Universal.

Album: Nelly Furtado - Whoa. Nelly!
Hodnocení: 9/10
Celkový čas: 53:23
Skladby: