Milí čtenáři, obejdete se bez klasické úvahy na téma reunionů? Pokud ne, máme v nabídce kratší sestřih. "Prachy... rutinérství... vzpomínky... sentiment... staříci... drahej vstup ... pozérství... bla, bla bla..." Pokud vám sestřih ("really nice haircut?") stačil, přeskočte prosím zbytek tohoto odstavce a vězte, že se reportér skutečně ocitl v situaci, která rychlým soudům nahrávala. Že byli na koncertě hlavně pamětníci zásadního koncertu Pavement se Sonic Youth roku 92 v Lucerně, hned navodilo myšlenky, že je celý reuninon hlavně akcí vydělávající na sentimentu. Mladší návštěvníci většinou mluvili cizí řečí, což je však dle mého názoru dáno spíše smutnou generační bariérou v řadách českých hudebních fanoušků.

Hudba Pavement, jak se ten večer ukázalo, je totiž opravdu nadčasová. Ne zcela zaplněný sál Akropole byl spíše výsledkem vysoké ceny lístků (tisícovka) a existence několika konkurujících a levnějších akcí (Wolf Eyes v Arše nebo třeba Library Tapes v NODu). A jako podstatný důvod lze vnímat také českou zaujatost vůči reunionům všeho druhu, částečně způsobenou nekonečnou recyklací vyhaslých legend na českých pódiích. Pavement sami prohlásili, že motivem koncertního reunionu jsou peníze. Nejpodstatnějším pozitivem celé akce prý je podle nich ale fakt, že si spolu zase vzájemně rozumějí. No není to dojemné?

Někomu stačil ke štěstí pocit, že slyší kapelu ve své nejznámější sestavě: Stephen Malkmus - zpěv, kytara; Scott Kannberg - kytara, zpěv; Bob Nastanovich - perkuse; Steve West - bicí a Mark Ibold - baskytara. Nikdo z účinkujících nevyšel po rozpadu Pavement v roce 1999 ze cviku díky účinkování ve spoustě různých hudebních projektů, navíc už mají všichni za sebou v tomto roce slušnou porci koncertů, přesto kapele trvalo několik songů, než se dostala do provozní teploty. Něco podobného se dalo říci i o publiku. Ještě "Gold Soundz" zněla trochu prkenně, ale "Cut Your Hair" prolomila poslední ledy a přední řady následně se Stephenem odzpívaly zbytek koncertu. Také zvuk zpočátku připomínal spíše chrobákovu kuličku, pak se však solidně rozprostřel. Přesto ti, kdo čekali skvěle oddělené bicí jako ze studiových nahrávek, čekali na Godota...

Setlist byl svým způsobem sázkou na jistotu. Obsahoval hlavně kusy z nedávné výběrovky "Quarantine The Past". Komu na ní chyběly pecky jako "The Hexx", "Starlings Of The Slipsteam" nebo třeba "Kennel District", mohl se zaradovat. Projev skupiny nebyl naživo cool, ale rovnou ubercool. Zdánlivě znuděné a neučesané groovy plné laxních slajdů po strunách i vazbení skvěle doplňoval rozladěný Malkmus. Zda mu občas vypadával text, nebo jen prostě nechtěl mít pusu celou dobu narvanou na mikrofonu, si netroufnu odhadovat. Každopádně sálem plulo kouzelné TO - ona přidaná hodnota, která odkryje pravou podstatu kapely.

Malkmus nešetřil sarkasmy a jeho roztřesený výraz občas plynule přecházel v takřka šaškovskou etudu. Spoluhráči budovali strukturovaný bordel, který má v době renesance lo-fi a shoegaze hodně co říci. Naživo šlo zkrátka o větší punk. "A teď to bude už jenom divnější," varoval někdy za polovinou koncertu Kannberg, a to přesně v době, kdy už se na pódiu i pod ním všichni evidentně dobře bavili. Možná to byl jen uštěpačný vtípek, stejně jako když Malkmus po hodině hraní pronesl: "Tohle bude náš poslední song," a pak s kapelou odehrál další hodinu a ještě přídavky.

Pavement neřekli nic nového, ale proto do Prahy ani nepřijeli. Obnoveným turné jako by chtěli upravit jednu památnou větu ze svých textů: "Nekonečný talent nelze vyplýtvat! Tak proč si ho nepřipomenout?"