Návštěvníci pondělního koncertu přestáli a prostáli nájezdy předkapely Lonski & Classen (žádný strach, nejednalo se o hudební performanci primitivní německé série Lessen & spol., ale o talentované avantgardní Berlíňany, kteří na svém MySpace.com dokonce zařadili Prahu do Velkoněmecké říše).

Snad polovina návštěvníků pondělního koncertu vůbec nevěděla, jak Yann Tiersen ve skutečnosti vypadá. Vyprodanou Archou se tak při vystoupení předkapely neustále ozýval nepatřičný šepot pln otázek, zda už hraje sám Mistr, nebo se jedná jen o nějaký nedůležitý support. Odpověď na prozíravou otázku přinesl odchod berlínských experimentátorů ze scény a naopak příchod Tiersena na ni.

Publikum v Arše nepogovalo, jak bývá zvykem při Tiersenových německých vystoupeních, ale pohyb návštěvníků rozhodně není měřítkem kvality koncertu. Důležité je, jak při Tiersenových živých vystoupeních tančí duše. Těla jsou při jeho koncertech považována za bezvýznamné schránky.

"'Dust Lane' je více elektrické a elektronické album. Zpěv hraje nyní ještě důležitější roli než kdy dřív," okomentoval svou aktuální nahrávku Tiersen. "Nová deska je jiná než všechno, co jsem dělal doposud."

Tam-tamy nelhaly a prošedivělý čtyřicátník přivezl do Prahy takřka punkový repertoár. Zklamáni museli logicky z Archy odcházet ti, kteří se těšili na melancholickou tvář charismatického hudebníka, na kterou jsou zvyklí z jeho filmové tvorby. Naopak radost měli všichni Popaři, protože Tiersenovy melodie se často překrývaly s těmi, které obyčejně prezentuje sv. Iggy.

Předimenzované pódium, na kterém byl Tiersen obklopen mašinkami, synťáky a klávesami, fungovalo jako kuchyně, ve které hlavní hvězda magického představení vařila v divotvorném hrnci zvuků. Nejsilnější zážitek způsobil aktuální hypnotický singl "Palestine", který měl téměř spirituální atmosféru. Působivé bylo i rozervání smyčce při jedné ze závěrečných epických písní.

Celý koncert provázelo strhující tempo a Tiersen se držel pravidla, že přílišná intimita při živých vystoupeních škodí výslednému efektu, a tak byl celý setlist precizně vyvážený a až překvapivě energický. Gradující tendence potvrdilo závěrečné houslové číslo, po kterém si virtuóz vychutnával dlouhé ovace.

Jeden z nejempatičtějších současných umělců při své pražské zastávce nezklamal a po celou dobu si hrál s dušemi i ušima přítomných. O to více tak bolel návrat do chladných slizkých těl po skončení jeho fenomenálního představení. Morální kocovinu, která nastala po závěrečné katarzi, zaháněli návštěvníci (a především návštěvnice) osobním setkáním s géniem, který po koncertě trpělivě podepisoval plakáty a naslouchal příběhům utrápených dívčích srdcí.