Česko-britský kvintet usazený v Berlíně The Roads navazuje novou nahrávkou "The Witness" na svou první desku tím, jak se odkazuje na hudbu minulosti (anebo možno říci - inspiruje, vykrádá, vypůjčuje, klaní, oslavuje…). To by se dalo opsat z recenze na bezejmenný debut, kde jsme zmínili podobně naladěnou kapelu Fleet Foxes a teď klidně přidejme The Avett Brothers, Monsters Of Folk a další.

Titulní otvírák (s docela ponurým textem) desku perfektně rozjede a pak už si můžete zase zahrát tu hru, co vám ty písničky připomínají. Neznalého posluchače by těžko napadlo, že hraje album české kapely v roce 2010. Jednak je zvuk nahrávek britský, jednak je muzika zahleděná do šedesátek. Jen výjimečně vpád klávesových vyhrávek připomene, jaký je letopočet (viz "Electrica"), jinak si připadáte jak na Beatovém festivalu 1967.

Výzvu na bookletu, abychom poslouchali nahlas, protože mastering byl udělán tak, aby ochránil dynamický rozsah nahrávky, nejlépe oceníme při poslechu košaté "Dragonfly", jež po klidném začátku vykvete do závěrečného chorálu, dále u nejlepší písně desky "Neighbours" a při hříčce s výrazným kytarovým riffem "Uncle Jack". Těch malých zábavných věcí je tu víc - u "Why Do Birds Sing?" jsem jen čekal, kdy se přidá Ringo a vyzve všechny přítomné "La De Da" ke sborovému finále.

Těžko se dá předpokládat, že by The Roads za rok zabodovali v Andělech (tedy jestli tyhle ceny nebudou konečně zrušené) tak jako letos jejich kamarádi Charlie Straight. Album "The Witness" si u nás asi moc lidí neposlechne (o koupi nemluvě) a to je škoda. The Roads si v souladu se svým jménem jdou svou cestou a prozpěvují si chytlavé popěvky (jsou to "Bells" nebo "Another Day"?). Klidně se k nim přidejte.