Frontmanka německo-české kapely Die Happy Marta Jandová se ve čtvrtečním rozhovoru mezi řečí zmínila, že se obává nízké návštěvnosti jejich koncertu. Její obavy ztrácely smysl již při vchodu, kde sahal guest list organizátorům téměř po kolena. Návštěvnost dozajista podpořil fakt, že hostem nedělního večera byl populární zpěvák Marek Ztracený. Při pohledu na složení publika se nabízela otázka, kolik lidí přišlo na Die Happy a kolik na šumavského písničkáře. Při jeho setu se dalo na otázku snadno odpovědět. Ale o tom později.

Die Happy si svou fanouškovskou základnu v České republice teprve budují. Posluchače tedy mohlo zaskočit oněch čtyři sta padesát korun vstupného. Cifry se v těchto výšinách pohybují převážně na zahraniční taháky, jako třeba 30 Seconds To Mars nebo Zebrahead. Vysoká cena za lístky tedy byla lehce riskantním činem. Příchozí ale chtěli stůj co stůj vědět, jaké to je zemřít šťastný, a tak si v penězence udělali trochu vítr. Ať už někdo přišel jen ze zvědavosti, aby se podíval na Martičku, nebo dorazil jako skalní fanoušek podpořit svoji oblíbenou kapelu, svých vynaložených peněz nakonec litovat nemusel.

Kdo by řekl, že pouho pouhé slovíčko "Ztrácíš" může takovým způsobem pobláznit davy. Ať už šlo o dvojici nadšeně tančících dívek nebo o zasněnou maminku s dětmi, všichni se na Marka Ztraceného culili a odměňovali ho burácivým potleskem. Ti, kteří slyšeli sympatického mladíka poprvé, se přece jen nakonec neubránili a svoji aktivitu zvýšili alespoň na houpání v kolenou či na uznalé pokyvování hlavou. Nevtíravé skladby s piánem v pozadí neurazily ani místní rockery. Zato přilákaly i skupinu lidí, která by se na koncert ten večer možná vůbec nevypravila. Sál byl svědkem i nejrychlejšího křtu v dějinách české pop music, jak sám Ztracený řekl. Vzal placku, bouchnul šampaňské, vykoupal desku v prýštících bublinkách a hrálo se dál. Coververze legendárního "Trezoru" pak vykouzlila úsměv na tváři většině osazenstva. Marek Ztracený se svým reperotárem a la Kryštof za sebou zanechal více než příjemný dojem.

Marta vtrhla o několik minut později na pódim jako drak. Kapela si mohla zvolit pro začátek trochu větší pecku než "Big Boy", přesto všichni zpívali. V první části nejspíš zvukař usnul s tváří na přístrojích, jelikož zvuk se spravil až po páté písničce. Frontmanka podotkla, že si "vzala fakt debilní tričko", čímž odstartovala vlnu svého showmanství. Její nenucená práce s publikem se stala velikým plusem celého koncertu. Ať už šlo o jemné povzbuzování, veselé opičky či o pantomimické hraní, kdy celá kapela "bušila" do svých nástrojů, aniž by vydali nahlas jedinou notu. Dceřiny šaškárny rozesmály i Petra Jandu stojícího na balkóně.

Diváky si Marta posadila na lízátko, od kterého by se neodtrhla ani vosa. Při baladách se poslušně vztyčily do vzduchu zapalovače a ti, kteří je neměli, si pálili prsty o sirky, jen aby projevili kapele své sympatie. Obecenstvo se stalo i svědky lekce češtiny, kdy němečtí kytaristé přednášeli věty, jež jim v našem jazyce nedělají problémy.

Die Happy si po poslední "Supersonic Speed" uzmuli do zákulisí láhev bílého vína, aby náležitě oslavili povedený start v Praze. Všichni členové zářili spokojeností. Především Marta se tetelila štěstím, že se jí na rodné půdě tak dařilo. Z reperotáru se bohužel vytratila vynikající "Go For It", jenže to je tak jediný černý puntík na nedělním večeru. Pokud tohle znamená zemřít šťastný, fanoušci si určitě svou smrt rádi několikrát zopakují.