Vzhledem k tomu, jak moc se s druhou deskou odklonili od ideologie prvního alba, si nemohli vybrat lepší název. Respektive - jak moc se vybodli na hitovost a oplodňováky tanečních parketů. Náctiletý "Kids" s čelenkama a rozevlátou flanelkou smutně krčí rameny. Ale nebylo EP "Metanoia" dostatečným varováním?

Spřízněná duše aby pak ve své nekonečné náklonnosti polemizovala nad tím, co tím "congratulations" vlastně chtěli říct. Gratulace sobě, že fakt udělali album bez "Time To Pretend" nebo gratulace nám, konzumentům, že jsme to album přijali? Nebo že dokážem říct, že MGMT už nejsou naše oblíbená kapela? Beru to tak, že TOHLE jsou MGMT. Měli jen tu "smůlu", že ve svém opojném stavu humorném nahráli ty tři dogmatické vály (pro úplnost "Time To Pretend", "Kids", "Electric Feel"), které je v očích lidí definovali (ale díky za ně!).

A přitom na "Oracular Spectacular" byla převaha skladeb, které byly skoro až v opozitu ke zmiňovaným singlům. A je trochu škoda, že byl kult MGMT postavenej převážně na těch singlech, protože i skladby jako "Youth", "Weekend Wars" nebo "Of Moons, Birds & Monsters" byly skvělé, jen nešly tak na ruku a nenutily vás s takovou vervou zvedat ruce a skákat.

"Congratulations" není deska, kterou si pustíte předtim, než půjdete na rande nebo večírek. Není to deska, kterou byste chtěli okouzlit lidi, kteří MGMT ještě neznaj'. A ne proto, že by byla špatná. "Congratulations" je v jádru lepší než "Oracular Spectacular", ale musíte si na ni udělat čas a věnovat se jí. Je totiž o dost snadnější tuhle desku zavrhnout než se do ní zamilovat. Není to ani tim, že by na "Congratulations" nebyly hity, ty tam jsou, ale nekřičí to na vás, musíte si na to přijít sami.

Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser nechtěli nahrát singly, ale, jak už jsem psal ve Slyšeno v předstihu, s "Flash Delerium", "It's Working" nebo "Brian Eno" jim to tak docela nevyšlo. Svůj zvuk rozprostřeli mnohem víc mezi panoramata 60. a 70. let a elektronickým výstřelkům zamávali psychedelickými návaly volnomyšlenkářského střihu. Jestli se mám držet příměrů s první deskou, tak "Congratulations" vystihuje spíš než "Time To Pretend" třeba "Weekend Wars". Zdůrazňujou, jak moc v mládí poslouchali Pink Floyd, Roxy Music nebo Beatles, ale přesto v tom jsou MGMT poznat.

Tuhle desku budete mít tak moc rádi, kolik si na ni uděláte času, protože koncepční materiál si po tom přímo volá. Řikam vám rovnou, že jestli na to nemáte chuť ani čas, budete mít s touhle deskou problém. Internet a mp3ky nám částečně vzaly ten hezkej pocit z "pomalýho“ poslouchání, kdy si člověk sedne na gauč a pozorně si užívá desku, kterou si právě přinesl z obchodu. Jestli tohle i v dnešní době dokážete, tak vám gratuluju, MGMT vám udělaj' radost.