© poster.net V roce 2005 vznikla pod dohledem Roberta Dimeryho ambiciózní publikace "1001 alb, která musíte slyšet, než umřete", ve které se devadesát hudebních publicistů pokusilo ohlédnout za půlstoletím populární hudby. Začínala
Frankem Sinatrou a končila
Jackem Whitem. Celá porce najednou by vám zabrala měsíc nepřetržitého poslouchání a ve výsledku byste nezavadili ani jednou o legendy, jako jsou
Louis Armstrong,
Chuck Berry,
Leadbelly či
Howlin' Wolf. Zato u sezónní záležitosti značky britpop byste strávili téměř celý den; ani posledních čtyřicet let jazzu nedostalo tolik prostoru! Máte rádi těžké kytary? Zapomeňte na
Mötley Crüe a
Tool, dostanete
Linkin Park a
Limp Bizkit. A jak se mi vůbec opovažují nařizovat, že můžu umřít bez toho, aniž bych slyšel Bo Diddleyho, který pro britské ostrovy definoval rokenrol, ale bez znalosti
bejby, ještě jednou Britney Spears mě Charón skopne z loďky do Styxu?
S rádoby objektivními žebříčky, které sežraly všechnu moudrost světa i Brouka Pytlíka k večeři, se to má totiž asi stejně jako s objektivní recenzí. Nic takového neexistuje a jakýkoli pokus o dokázání opaku musí skončit fiaskem. Proto jsme se rozhodli udělat naši rekapitulaci dekády jako skromného a upřímného průvodce stovkou našich nejoblíbenějších desek, nikoli jako pseudointelektualní průjem bandy Hujerů. Cílem našeho seriálu tedy nebylo sdělit, že pokud jste tuhle stovku alb nikdy neslyšeli, jste totální břídilové bez přehledu, ale seznámit vás s deskami, které máme my osobně nejraději. Místo toho, abychom vás soudili, jsme nechali vás soudit nás. Pořadí určil průměr hodnocení, kterému je nutno přikládat stejnou váhu, jakou přikládáte tomu, jestli nová
Joanna Newsom dostane osmu, devítku nebo desítku. Je to úplně jedno, protože o desce samotné vám to neřekne vůbec nic. Musíte ji prostě slyšet, abyste si udělali názor.
© last.fm Druhým faktorem, který náš žebříček výrazně ovlivnil, je složení redakce. Cílem hudebního serveru by neměla být názorová shoda / jednotvárnost, ale naopak co nejširší a nejbarevnější názorové rozpětí. Vždyť jaký smysl má mít v hudební redakci třicet lidí, kteří poslouchají totéž a na vše mají stejný názor? Naše stránky čtou stejně tak lidé, kteří hudbě věnují denně půlhodinu v autě při cestě do práce, jako lidé, kteří tráví hodiny hledáním nové hudby na last.fm. A naše redakce je odrazem našich čtenářů - jsou v ní lidé, kteří mapují mainstreamovou scénu pro tu první skupinu, i ti, kteří se věnují alternativním scénám. A je přirozené, že první skupině jen těžko namluvíte, že ideální lék na ranní dopravní zácpu jsou první dvě desky
Animal Collective, tu druhou zase nepřesvědčíte o tom, že je fajn, když
ji má motorovou... Do první stovky se tak dostala - až na výjimky - všechna naše oblíbená alba, která v sobě ukrývají nadžánrový potenciál. Na první příčky pak ta, která svou kvalitou dokáží zaujmout co nejširší posluchačské spektrum.
Ona ani v úvodu zmiňovaná kniha Roberta Dimeryho není vyloženě špatná, má holt jen své mouchy. Ostatně jako každý jiný žebříček, včetně toho našeho. Plete se ale v jedné hlavní věci - nemusíte před smrtí slyšet ani jedno z citovaných alb. Každý z nás má svou vlastní tisícovku, do které patří úplně každá deska, kterou kdy v životě slyšel. Každá z nich totiž formovala náš osobní vkus. Ať již naznačením cesty, kterou do budoucna chceme jít, nebo jasným vymezením toho, co nás vůbec neoslovuje.
A to tisícáté první je tím vůbec nejdůležitějším. Tím, které bychom si pustili jako
exit music. Pro Iana Curtise to byl "The Idiot"
Iggyho Popa, pro
Kurta Cobaina "Automatic For The People" od
R.E.M.. Já bych vybral "Be Here Now" od
Oasis a vím, že byste se mnou nesouhlasili.
No a co.
P.S.: Jen tak btw. - která deska by byla tím vaším číslem tisíc jedna?