Hot Chip jsou aktuálně pevně připoutáni v sedle té slavné reminiscence na osmdesátkový pop, stejně jako třeba nové album "Head First" od Goldfrapp. Jenže na rozdíl od Alison do toho dávají plno vlastních prvků (plus nějaké nevlastní, které však nikdo nezná, takže se dají považovat za vlastní) a celkově se mnohem víc baví.

A o co jiného by jako mělo jít než o zábavu? Refrény, co si můžete zazpívat, protože jsou chytlavé, pořádné groovy v pozadí a konipáskův hlásek. To jsou faktory, kterým lze propadnout. Má to šmrnc, je to vkusné a v žádném případě se to ani rukávem nezachytává o suchý zip umaštěné osmdesátkové trapnosti. Krásným příkladem jest "One Life Stand" v nezkrácené albové verzi, která vlastní vše výše zmíněné a lze ji používat jako synonymum pro slovo "hit".

Hot Chip se zároveň netočí dokola na místě, ale jdou rázným krokem dopředu. Mění nálady a snaží se o pestrost. Klidňoučká "Brother" sice má nějakých těch 120 bpm, ale vlastní tak hladce melancholický vnitřní náboj, že jí nelze odolat. Ruční brzdu až k lokti potom vytáhne "Slush", která už patří do kategorie regulérních ploužáků. Chcete-li písní, při kterých se promítají detailní záběry na ronící slzu.

Jak jistě víte z reklamy, nikdo se dneska nechce přizpůsobovat. Ani Hot Chip. A proto se nepřizpůsobili osmdesátkovému retru, ale to retro se přizpůsobilo jim. Vzali si ho kompletně do svých rukou a vkusně přetransformovali to, co se jim líbí, přičemž použili dost vlastního koření. Například steeldrum, jenž je k slyšení hned v několika kouscích.

Ale netřeba se v tom nimrat, zkrátka potvrdili svou pověst chytrých hitmakerů a nic víc se od nich přece nechce. Na druhou stranu, co je taky víc než příjemná, lehce alternativní, ale hlavně inteligentní popová deska?

P. S.: Tančit na "One Life Stand" se bude již 7. května, a to v rámci festivalu Electronic Beats, na který Hot Chip přijedou zahrát do pražského Veletržního paláce.