Ať zvednou ruce ti, kterým při vyslovení jmen jako David Bowie či Berlín vlhne, nebo bobtná (záleží na pohlaví) spodní prádlo! Paráda, skupina posluchačů, které bude "Black Light" Groove Armady bavit, je na světě. Právě Bowie je totiž jednou z inspirací pro šesté album tohoto londýnského dua. A pak ještě třeba Roxy Music. Nebo New Order. Osmdesátky. Synťáky. Atmosféra mainstreamu z předchozí grůvarmádí placky "Soundboy Rock" v kombinaci s tou rockovou z "Lovebox". To se psalo.

A taky se psalo, že na desce budou samé písničky. Pravda. Instrumentální opusy tentokrát pánové Cato a Findlay nechali zrát ve složkách "K vydání". Stejně tak v těchto místech zůstaly i odpočinkové downtempárny. A to je možná škoda, protože ty jim šly. Ty jim šly taky. Znamená to, že svižná deska není špatná deska, když se dá poslouchat.

A tady je možná ten bod. Třeba efekt ve "Fall Silent", který má na vokále hozený Nick Littlemore z Empire Of The Sun, jen odhaluje jeho nezvládnutí partu a vůbec není příjemný pro uši. Nehledě na to, že tenhle Australan v podstatě není poznat v žádné z hostovaček. Bryana Ferryho z Roxy Music (kruh se uzavřel) nebo Willa Younga bystré boltce postřehnou, jejich party ale zase na vyváženou oplývají překvapivou nenápaditostí.

Tahle deska se prostě moc nepovedla. Po hitové "Soundboy Rock" přináší "Black Light" kolekci ne úplně výrazných songů a ne úplně invenčního zvuku. Od skupiny formátu Groove Armady se zkrátka (a právem) čeká víc.