Začínali v době, kdy indie rock i synthpop masivně nabíraly na popularitě. Možná byly tyto žánry dokonce na svém vrcholu.

V roce 2008, kdy jim vyšla debutová nahrávka s průlomovým hitem "We Are The People", se ke slávě drali s pár měsíců starým debutem Arctic Monkeys, vydávali ale i Hot Chip, Elbow, Foals, Vampire Weekend, M83, Fleet Foxes a další. Své přelomové desky tehdy představili i Kings Of Leon nebo Coldplay a vůbec poprvé o sobě daly vědět třeba i Duffy nebo Adele. Byl to silný rok. A to jsme jen škrábli po povrchu.

Nováčci z daleké Austrálie ale navzdory silné konkurenci nezapadli. Naopak - jejich dodnes největší hit si prozpěvovali mladí coby jednu z hymen své generace, načež euforické tóny synťáků ideálně prodloužil ještě hit "Kids" od MGMT ze stejného roku.

A když toto silné duo ještě o dva roky později rozšířil megahit "Young Blood" od nedalekých sousedů The Naked And Famous z Nového Zélandu, znamenalo to ultimátní trojkombo, které v klubech po celém světě odstartovalo radostné tančení plné rozjařeného skákání. Autor reportáže tehdy v jednom takovém klubu působil jako DJ a tato synthpopová fatalita večer co večer zaplnila parket. Krásné vzpomínky.

Jenže máme rok 2025 a zatímco tehdejší kolegové a konkurenti vyzkoušeli i jiné hudební cesty, Empire Of The Sun zůstali stát na místě. Jejich devízou vždy byly pestrobarevné vizuály, extravagantní kostýmy, výrazný make-up a v konečném důsledku i zapamatovatelná jak image, tak hudební stránka. Jenže zatímco ještě na druhé studiovce se jim se stejným receptem podařilo vydestilovat silný hit "Alive", s nímž euforicky zakončovali i pražskou show, všechno další louhování stejného sáčku čaje už nic dalšího světoborného nepřineslo.

Velice obtížně se dnes hledají důvody, proč byste měli dávat šanci jejich čtvrtému albu "Ask That God". Protože ani přes pět vydaných singlů s tradičně pestrými barvami na něm není možné naleznout alespoň jednu pořádnou písničku. Naneštěstí ta deska zní - už zase - jako další sada odřezků, která před lety nebyla dostatečně silná, aby se dostala na debutovou a dodnes nejsilnější kolekci.

Samotný koncert tak v podstatě jen potvrdil jak to pozitivní, tak to negativní. Krásně se na to koukalo - zpěvák Luke Steele v neustálém obležení dvou tanečnic se převlékal do extravagantních a lesklých kostýmů zhruba co tři písničky, vizuální stránku dotvářela také nafukovací postava lehce připomínající tu, s níž loni objížděli Evropu Sam Smith, dále projekce, bubeník, klávesista a kytarista a také jakási oliheň, která doprovodila novinku "Music On The Radio". Pamětníci, kterých byla na místě většina, si velmi užili i titulní singl "Walking On A Dream".

Horší bylo to poslouchat - nejenže jste po hodině měli pocit, že už jste všechno slyšeli a koncert by tak mohl být klidně kratší, ale také mu příliš nepomohl samotný Areál7. Vizuálně hezká a originální oblast bohužel trpí jak na složitější dostupnost v případě, že využijete MHD, tak na - všichni dobře víme, kým hlídané - hlukové limity, díky nimž jste téměř nevnímali basy a jen velmi složitě se do příliš tiše puštěného koncertu ponořovali.

Nezbývalo než se jen zasnít, o kolik lepší zážitek to mohl být, kdyby duo vystoupilo například ve Foru Karlín. Hlavní ale zůstává, že u nás vůbec zahrálo a fanoušci si mohli ty nejslavnější singly poslechnout naživo. Vždyť se na to čekalo takových let...