Sedmá studiovka Laury Veirs zní podzimně. Paradoxně vyšla uprostřed zimy a zrát bude až od jara. Žánr je kombinací prodejných amerických folkových a poetických tendencí s nezávislými stylovými experimenty. Album sklidilo na divokém západě úspěch, nejspíše díky vystupňované poetičnosti a lyričnosti textů. Hudebně - z pohledu obaleného současnými měřítky a tendencemi - nevyčnívá. Slyšíme známé prvky velmi známých slečen Joanny Newsom či Emilíany Torrini. Notorický hudební výraz druhé jmenované může být komplimentem a nesnesitelný pěvecký projev srovnatelný s tou první zase známkou v dnešních dobách relativně často vyhledávané odlišnosti a originality.

Hudebně deska pokulhává. Dokazuje, že Laura Veirs je právem řazena mezi velké písničkářky, bohužel ale taktně naznačuje, že se s připravováním tři roky očekávaného alba nejspíše moc nepárala. Novinka nepřináší mnoho nového. Některé posluchače může zasáhnout indiefolkovou autenticitou a příjemným spádem nahrávky, ty ostatní může v prvních čtyřech sekundách hyper odradit, protože si řeknou, že něco takového znají roky a možná už to i stačí.

Nahrávka broskvemi zavání, nemusí ale chutnat všem. Podobně jako broskve. "July Flame" patří mezi průměrně povedená alba, která potřebují čas, aby si našla řady fanoušků. Pak v nich pomalu uzrávají. Zbytku ale čekání a čas potřebný pro jeho dozrání nemusí stát za to.

Laura Veirs - July Flame