Kde jsou ty doby, kdy si náctiletí vystačili s popíkem a la Take That nebo s taneční hudbou? Po úspěchu Avril Lavigne letí rock. Ano, vím, že jej někteří považují za pseudorock, ale od dob Twenty 4 Seven a DJe Boba je to určitě pokrok a snahu všem těm mladým muzikantům rozhodně nelze upřít. Dá se říct, že další z řady, Demi Lovato, není vlastně ani moc jiná. Dnes už nikoho nepřekvapí, že si od šestnácti let píše písničky. A přece se v něčem odlišuje.

Demi totiž miluje metal, konkrétně black metal a metalcore, což by ještě nic neznamenalo, kdyby se to alespoň částečně nepropsalo do jejího debutu (viz infobox). Nebylo to kdovíjak výrazné, těžko čekat drsný zpěv a kytarové šílenství od šestnáctileté holky z "Camp Rock" (kdo by to kupoval?), avšak na odlišení od ostatních to stačilo. To tedy platilo hlavně v případě debutu, druhotina "Here We Go Again" je jiná.

V reakcích na předchozí album si lidi libovali, že tu máme zajímavou zpěvačku, asi tak o třídu lepší než její kolegyně Miley Cyrus, která by mohla jednou docela slušně rockovat, a čekalo se, co předvede na dalším CD. Všem těm ale Demi Lovato tak trochu vypálila rybník. Upustila od výhradní spolupráce s Jonas Brothers, obklopila se řadou muzikantů a autorů včetně Johna Mayera nebo Tobyho Gada a natočila desku, která je stylově daleko pestřejší a místy uniká z onoho metalového nádechu. Například v "U Got Nothin' On Me" se dostává až ke stylu, se kterým začínala na svém debutu Michelle Branch, zaslechnete i odkaz na soul osmdesátých let a nezřídka zaregistrujete i smyčce.

Nutno říct, že to je na jednu stranu škoda, protože se z velké části ztratilo to, co Demi odlišovalo od ostatních. Je i otázkou, zda v tom nemá prsty její vydavatelství spojené s Disney, v jehož zájmu samozřejmě není, aby jedna z jeho největších hvězd dospěla příliš rychle, ačkoli sama zpěvačka tvrdí, že je "Here We Go Again" více o ní. Na druhou stranu energie, nasazení a svěžest debutu se ani s přechodem na druhou desku nikam neztratily a pořád zůstalo dost písniček, kde to tahle slečna dokáže slušně rozbalit jako v "Got Dynamite" připomínající Lennyho Kravitze.

Demi Lovato si stále drží velký hitový potenciál. Dá se říct, že splynula se současným trendem, kdy jede míchání různých stylů a často diametrálně odlišný zvuk jednotlivých písniček. V rámci žánru je "Here We Go Again" velmi dobrá deska, ale přesto u Demi zamrzí, že z její hudby vyvanul onen metalový odér. Snad se na nějakém dalším CD opět vrátí a třeba i v tvrdší formě.