The Plastic People Of The Universe jsou synonymem pro underground nejen v Česku, ale jak již bylo zmíněno v recenzi na aktuální desku, po celém světě. Vůbec první křest se uskutečnil před vyprodanou londýnskou Queen Elizabeth Hall a výsadou slyšet nový plastický repertoár v koncertním podání se konečně může pochlubit i Praha.

Velký sál Paláce Akropolis byl vyprodán již krátce po půl osmé a mezi návštěvníky koncertu šlo kromě češtiny zaslechnout i angličtinu, němčinu nebo třeba holandštinu. Plastická opera totiž dokáže zaujmout všechny uši světa a potvrdilo se to i tentokrát. Plastici při dvouhodinové show představili prakticky celou svou aktuální desku a zahráli i největší hity posledních čtyřiceti let - zazněly "Podivuhodný mandarín", "Kanárek" nebo závěrečný přídavek "Magické noci".

Bizarní složení publika způsobilo, že na Plastiky vyrazila větší část Akropole spíše ve stylu za kulturou, než se opravdu pobavit. Po každé písni obecenstvo nadšeně tleskalo, jenže během samotných songů uvízly stovky hlav v prostoru na stále stejném místě. Křest v Akropoli tak lze brát spíše jako společenskou událost, protože atmosféru, která pravidelně panuje při plastických výletech ve Vagonu, nemohl žižkovský koncert ohrozit. Úsměv na rtech ale vykouzlil pohled na publikum při bigbítové vypalovačce "Podivuhodný mandarín". Tehdy lidem scházely ty správné kroky z lekcí, které PPU vyučuje v podzemí - aneb absence na přednáškách se při zkoušce vždycky projeví.

Samotný křest proběhl nezvykle již v úvodu večera a obstarali jej věru vzácní hosté. Vladimír "Lábus" Drápal, hlava lounského vydavatelství Guerilla Records, které produkuje elitu tuzemského androše, a bývalý president a disident Václav Havel. Po krátkém intermezzu vystoupení PPU pokračovalo ve stejném duchu jako začalo, tedy představováním novinky "Maska za maskou".

Plastici měli většinu nových písní již zažitou, protože songy tvořily páteř setlistů mnoha předchozích vystoupení, snad i proto nebyl mezi starší a novější tvorbou výrazný rozdíl. Z aktuální desky naživo nejvíce vynikla Brabencova apokalyptická "Non stop Opera", neztratila se ale ani zasněná "Pojď", která spíše než Plastiky evokuje svou intimitou období Fiction. Zpěv Evy Turnové se ostatně může s pěveckou kvalitou Jitky Charvátové směle srovnávat a příjemně hřejí i samotná aranžmá písně, především pak violové mezihry Jirky Kabeše.

Když se ale ozvalo dlouhé táhlé echo Brabencova saxofonu, nastala teprve ta pravá jízda. A přestože se mezi jednotlivými písněmi Plastici omezili pouze na pokyny zvukařům, řekli toho během svého vystoupení nezvykle mnoho. Mluvil především Vratislav Brabenec, kterého lze po Mejlově smrti považovat za frontmana PPU. Jeho kazatelskému umu dokáže konkurovat snad Pavel Zajíček z DG 307 a dál už pouze Mistr Jan Hus. Brabenec si sice při hypnotickém kázání "Pod křížem zůstaly ženy" vypomohl nápovědou z papíru, přesto to kouzelnou atmosféru biblického podobenství nepoznamenalo.

Jediným narušitelem večera tak byl Joe Karafiát. Pěvecky mu sice "Magorův šém" vyšel fantasticky, u ostatních skladeb to však byl zpěv s hořkou příchutí na patře. Kostičku zázvoru pak vložila na jazyk odfláknutá "Moc jsem si neužil". Karafiát je sice muzikantský génius, jenže v pěveckém měřítku bude vždy srovnáván s Mejlou. A jak je v monoteistickém prostředí známo, bůh je jen jeden.