Krásnou a křehkou Norah Jones snad ani nejde nemít rád. Obyčejná "holka od vedle" jako by si pořád jela to svoje, bulváru se vyhýbá (nebo bulvár se vyhýbá jí) a věnuje se jedné ze svých největších lásek - hudbě. Tou druhou velkou láskou byl po léta její spolupracovník, baskytarista Lee Alexander, s nímž se rozešla na sklonku roku 2007. "Skládání písniček je tak už plně v její režii," okomentoval tento fakt ve vztahu k novému albu "The Fall" Tomáš Parkan v hlavní recenzi a ocenil nahrávku téměř maximální známkou. Jones na ní podle něj rockuje, aniž by se přitom vzdala svého oblíbeného jazzu. Čtyři redaktoři a jedna redaktorka musicserveru si změny ve zvuku také všimli, celkový dojem ale drží více při zemi - průměrným hodnocením je tak v případě čtvrté desky téhle Američanky sedmdesát šest procent.

---

Kristina Bílá - Tvrdá škola umění podle Norah Jones (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Norah mě má v hrsti čímkoliv, co kdy vytvořila.

Zdá se, že cokoliv hudebního, na co sametová květinka Norah Jones za posledních sedm let sáhla, udělala na výbornou. Ani letošní rockově-experimentální album se nestalo prvním krůčkem do pekel. Inovace dlouhovlasé image a hudebního stylu... "The Fall" je zkrátka jiné! Slovy: "Norah rockuje," se kritici ohánějí téměř všude, aby se tak pokusili vypíchnout tu nejvýraznější změnu oproti předchozím nahrávkám. Dnešní rocker by ale typický rock hledal na desce marně. Americká písničkářka neroztříská svoje piáno ani se v pěveckých partech nepustí do growlingu. Kytarám sice nechala téměř hlavní prostor, ale zároveň je usměrnila svým tradičním jemným projevem. Hutnější zvuk přičítaný odlišné producentské krvi Jacquira Kinga ukázkově vévodí například skladbě "It's Gonna Be". I tak se ke konci deska lehce líně vleče, takže by bylo rozumné přeorganizovat pořadí skladeb. Je politováníhodné, že toto je ale jediná výtka, kterou listopadová novinka trpí. "The Fall" v tomto případě neznamená autorčin pád, nýbrž vzestup. Vzestup k dalším neotřelým hudebním výšinám. Jen tak dál.

Miroslav Böhm - Retrockové šminky (8/10)
Vztah ke zpěvačce: "Come Away With Me" je pro mě mnohem víc než jen láska na jednu noc.

Na "Come Away With Me" mě vzrušovalo to, jak Norah Jones nechala obcovat jazzové standardy s popovou okázalostí. Nikoli však s rutinou kurviček z E55, ale s vypočítavostí a sečtělostí starořeckých hetér. Nešlo o tradiční příměr pěkná holka se snaží hrát jazz pro všechny, ale spíše o zázrak ve stylu dáma s citem pro jazz je dost sugar a dost sexy na to, aby se mohla zubit na miliony diváků kanálu MTV. Když jsem ji slyšel poprvé, nudila mě. Dnes to omlouvám tím, že jsem měl dvojku v krvi a koncert sledoval na malé obrazovce v přeplněném klubu. Jiskra tak přeskočila až později, v soukromí. Dostala mě lascivní intimitou, která z jejího projevu vyzařovala. "The Fall" je v tomto ohledu ale jiná, mnohem otevřenější. Pořád jde o rande ve dvou, ale už ne na modrém (blue) měsíci, ale uprostřed Václaváku. Je podzimem jejího jazzového kouzla. Až sem smí dojít, ale ani o krok dále. Retrockové hudební šminky mi k ní moc nesedí, ale ve finále je pod tím podzimním barevným nánosem schovaná stará dobrá Norah Jones. A nejde to neslyšet.

Adam Eff - "The Fall" příjemně rozjasňuje prosincová rána (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Nežný obdiv.

Norah Jones má svůj specificky vymezený žánr. Příchod každé její nové desky mě téměř děsí. Strach z udusávání jejího výjimečného postu a jejího propadu je v případě čtvrtého "The Fall" díky bohu neoprávněný. Je možno namítat, že instrumentace zůstávají opět ryze "její", podobně jako pojetí kompozice skladeb, standardní doprovodné vokály i akustická linka basy, stejným způsobem je možno vytyčovat její "žánrový" neposun i její neinovovaný pěvecký projev. Netroufám si soudit, jsou-li toto postřehy, které by měly mínění ovlivňovat negativně. Jedna věc ale zůstává jistá, a to je fakt, že Norah Jones je jedinečným zjevem komerční hudební scény. Jí prezentovaný popově-jazzový žánr je bez ostychu vyčnívající a jeho rapidní transformace nebo dokonce "přesedlání" by byla zbabělá cesta. Její snaha jen vkusně "okořenit" svůj hudební žánr nezůstala marným pokusem. Stala se svým způsobem triumfálním vítězstvím ve fiktivní kategorii, která hodnotí hudební odvahu. "The Fall" je v kariéře Norah bezpochyby krok vpřed. Poprvé nechává vyznít i (na její vkus historicky čerstvější) prvky kytar, podobné kupříkladu raným Queenům nebo vrcholnému Johnnymu Cashi. Doprovodné melodické linky klavíru se od dob druhé desky "Feels Like Home" proměnily z jazzovějších v popové - jsou potlačeny a nechávají dominovat keyboardy nebo kytary s efekty. Všechny klasické nuance kvetoucí hudby Norah Jones zůstávají a navíc velice příjemně rozjasňují prosincová rána.

Honza Průša - Nálada zůstává stále stejná (7/10)
Vztah ke zpěvačce: V době, kdy to bylo aktuální, jsem "Come Away With Me" poslouchal docela dost. Ale mezi desítku mých nejoblíbenějších zpěvaček Norah nepatří.

Všichni si ji spojujeme s klavírem, jazz-country-popem a citlivým a kultivovaným projevem. Na "The Fall" se ale Norah Jones rozhodla vzít do ruky kytaru a zkusit si potykat s rockem. Pořád ale zůstává citlivou a decentní zpěvačkou. Rock v jejím podání neznamená dynamiku nebo přebyetk energie. Norah se toulá po Manhattanu se svým psem a melancholicky probírá své prožitky a zřejmě uzavírá jednu z kapitol svého života. Občas ale přece jen dokáže ze svého na mě až moc kontrolovaného a uhlazeného projevu poodstoupit a zpestřit ho ("It's Gona Be"). Ale opravdu jen občas. Většina materiálu zůstává jemná a nekonfliktní, což nemusí znamenat, že je to špatně. Norah prostě vždy taková byla. I když se o "The Fall" píše jako o překvapivé a revoluční změně v její tvorbě, já tu tak zásadní rozdíl necítím. Nálada zůstává stále stejná. Jen jsou tu trochu jiné prostředky k jejímu vyjádření. A mně osobně ty klavírní najazzlé skladby k této náladě sluší víc. Ty kytarové mají tendenci tvářit se často jen jako nekonfliktní kulisa.

Tomáš Tenkrát - Norah je kouzelnicí atmosfér (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Mnoho oblíbených jednotlivých písní, ale jako celek je to vždy příliš jednotvárné.

A s tou jednotvárností to pokračuje i u současné "The Fall". Neshledával bych nic podstatného na faktu, že Norah Jones objevila elektrickou kytaru. Vždyť tady je nejdůležitější to, že je pořád tou stejně křehkou dámou. Navíc se stejně křehkými písněmi, které jsou opět v jádru jednoduché. Ale ta vnitřní síla! Norah je skvělá kouzelnice atmosfér. Toho neuchopitelného ducha, který svou jemností dokáže zpřetrhat maximálně nějaká ta citová vlákna, si přenesla i do roku 2009. A je opravdu úplně jedno, jestli k tomu využívá nádechu rocku, či ne. Svými písněmi dokáže člověka strhnout do svého melancholického světa, což je výborná zpráva. Někdy je však toho smutku příliš. Tři čtvrtě hodiny utápění se v těch vleklých melodiích a liliově čistých hudebních přechodech na mě rozhodně ani jednou nezapůsobilo zrovna pocitem štěstí. Ono o to v tomto případě zřejmě jde, nicméně ta melancholická deka je místy neprodyšná. Poslech ve slabých chvilkách se rozhodně nedoporučuje.

---

Album: Norah Jones - The Fall
Průměrné hodnocení: 7,6/10
Celkový čas: 45:55
Skladby: Chasing Pirates, Even Though, Light As A Feather, Young Blood, I Wouldn't Need You, Waiting, It's Gonna Be, You've Ruined Me, Back To Manhattan, Stuck, December, Tell Yer Mama, Man Of The Hour