Z připravované desky "Feed My Lion" jsem zatím zaslechl jen rádiový singl "Real Life". Je to fajn oddechová věc, ale od Mejlovy žákyně bych očekával přece jen větší androš.

Udělám ti radost. "Real Life" je nejkomerčnější záležitostí, jež je určená především pro rádia. Ta deska jako celek navazuje daleko víc na Fiction než na Skyline. Mám tam ostatně věnovanou písničku pro Mejlu - "The Tiger".

Kouzlo Williama Blakea tedy působí i po letech.

Je to tak. Samozřejmě bych chtěla v "Tygrovi" mít Mejlu, jenže to už nejde. Nakonec jsem oslovila Colina Stuarta z Colorfactory. Připomíná mi Mejlu. Má odžito, ale pořád je tam ten malej kluk. Navíc je tam cítit síla starýho, přesto výjimečně fungujícího textu.

Zůstaňme ještě chvíli u Mejly. Jak vlastně celé to spojení, které vyústilo v nadčasovou záležitost jménem Fiction, začalo?

Bylo mi devatenáct a tehdy jsem nevěděla o existenci nějaký undergroundový scény. Najednou přišla od Honzy Vozáryho nabídka jít zpívat k Fiction, což měl být primárně jen projekt dvou ryb - Dušan a Mejla jsou totiž ryby. Netušila jsem do čeho jdu, ale druhý den za mnou do Budějovic přijel Mejla a zkoušeli jsme něco točit. Měla jsem z něj skvělý pocit. Mejla měl rád humor, měl svůj typicky jiskrnej jazyk a všechny ty smutný příběhy z let minulých vždycky zaobalil do komického hávu.

Magor Mejlu ostatně tituloval výrazem: lidový vypravěč. V životě jsem nečetl čtivější knihu, než je rozsáhlý rozhovor Honzy Pelce právě s Mejlou...

... (úsměv) "Bez ohňů je underground". To sedí, prostě se uměl na všechno dívat tím prostým, indiánským způsobem. Miloval ho každý - od mladých holek, po ty největší fousatý tygry. Ráda vzpomínám, jak mi Mejla vždycky poslal kazety, kde byl on sám, jen s kytarou. Byly tam čistě jeho písničky, který vymyslel. Vždycky je nazpíval s tou svou typickou poetikou a dodal komentář: "Hele Jíťo, takhle jsem ti to teda nazpíval. No a udělej si to, no víš, takový to tvoje si tam dej. Udělej si to podle sebe. Víš co, úplně se vykašli na to, co jsem ti nazpíval, a udělej si to jak chceš ty." No a takhle vlastně vznikaly všechny desky Fiction.

Po desce "Noc a den" trvalo sedm let, než jsi se v roce 2003 opět objevila na scéně. Tentokráte jsi se stala tváří Skyline.

Těch sedm let jsem se tak nějak hledala. Pracovala jsem v rádiu na jihu Čech a tvořila autorský věci, ale chyběla mi kapela. Tak jsem se přestěhovala do Prahy a přišla mi nabídka jít ke Skyline, což opět byla hudba, kterou jsem neměla úplně vstřebanou. Přesto - chytla mě energie, lomený beaty... s klukama jsem se tedy potkala a z našeho setkání následně vznikla spolupráce.

Skyline byl hudební chameleon, který své barvy měnil vůbec nejzajímavěji v rytmu "VirginPlatonicPanic". Tehdy se psal rok 2006 a Skyline se ocitli na vrcholu své tvorby. Na třetí desce, která vyšla o dva roky později, jsem náhle pocítil, že na ní absolutně schází pověstná vnitřní chemie. Byla právě absence té chemie důvodem k tvému odchodu z kapely?

Celkově se tam sešlo hned několik věcí. Každý jsme dneska na jiný cestě, prospělo to ale všem. Zjednodušeně - po nějakých šesti letech byl čas na změnu.

Spekulovalo se o tom, že jedním z důvodů k tvému odchodu byl projekt New Ocean. K exhumaci Oceánu už ale nejspíš nedojde, že?

V rámci projektu New Ocean se nic neděje. Pro mě je navíc v současnosti primární má sólovka.

K Arminu Effenbergerovi, Vandě Choco a vůbec celým Cartonnage, kteří úzce souvisí s tvým debutem, jsi se dostala jak?

Všechno se točí tak nějak dokola. S Arminem mě seznámil Dušan Vozáry. Původně jsem se vydala trochu jinou cestou, pak jsem si na doporučení Dušana poslechla Cartonnage a strašně se mi ulevilo, protože jsem slyšela, že přemýšlí podobně jako já.

A další prenatální vývoj?

Tak "Feed My Lion" je autorská deska. Většinu věcí jsem sama složila v Logicu a později přinesla Arminovi. Během roku ale Armin překročil hranici producenta a dá se vlastně označit za spoluautora desky. Ve studiu jsem se samozřejmě potkávala i s Vandou Choco, se kterou jsme natočili duet "Big Demoiselles". Naše hudební světy se sblížily, až jsme se nakonec domluvili na užší spolupráci a společném koncertování. Ještě bych ráda zmínila další spřízněnou duší, která je součástí alba, a to textařku Pavlu Milcovou, ta na album napsala všechny písničky, tedy kromě již zmíněné "The Tiger".

Finální sound byl ale na pražském producentovi Martinu Šebestíkovi aka Arminovi.

Martin je velký hudební vizionář. Má naposloucháno a odehráno. Orientuje se v současné evropské elektronice. Mám ráda sci-fi literaturu a celé to natáčení a spolupráce s Cartonnage pro mě byla jedno veliké science fiction. Se zvukem jsem moc spokojená, je to něco jiného, než na co jsou v Česku lidi zvyklí, ale v evropském kontextu je tenhle zvuk mainstreamová záležitost.

Co tvé osobní ambice se sólovkou? Do jakých sfér by tě měla katapultovat?

Zrovna jsem přijela ze studia a v autě už mám ve fyzické podobě finální mástr. Je to tady a sci-fi se stalo realitou. Mojí ambicí je... vlastně jsem tu desku chtěla udělat v klidu, aby mě bavila po několikátým poslechu a aby to samozřejmě bavilo taky lidi. Jsou tam melodický i taneční věci a tomu napomáhá 8bitovej svět. Ty můžeš myslet složitě, ale 8bit ti pořád poskytuje toho Indiána, ten jeho přímý pohled na svět.

Co dál se kromě 8bitu na desce objeví v tom žánrovém rozhraní?

Jak jsem řekla, je tam 8bit, osmdesátky, retro. Je to electro-pop, ambient i hip hop. Ale hlavně to má příběh a svůj svět.

Kromě nové desky rozjíždíš i projekt "Big Demoiselles". O co v něm vlastně jde?

"Big Demoiselles" je primárně duet, který s Vandou na nové desce máme. "Big Demoiselles" taky znamená "Velký slečny". Je to jistý prostor, který by měl sloužit ke společnému boji za tuzemskou elektroniku. Zatím máme v plánu dělat klubové noci. Křest, který se uskuteční v sobotu 19. prosince v La Fabrice, je vlastně vůbec naše první klubová noc. Jmenuje se "Big Demoiselles vol. 1". Pod značkou BD vychází i moje sólovka, vydáváme si ji tedy sami. Chtěli bychom s klubovými nocemi pokračovat a v návaznosti na ně pojedeme na jaře s Cartonnage velké společné turné.