Jiřímu Schmitzerovi - jak jsme ostatně poměrně bohatě na MusicServeru informovali - nedávno vyšlo jeho druhé album "Šílenec". Křest probíhal v sále pražské Městské knihovny, který byl při té příležitosti zcela zaplněn.

Spíše jako managementem dodaný "předskokan" než jako host nejprve vystoupil písničkář Jindra Kejak (doufám, že mu jméno nekomolím, slyšel jsem je poprvé a napsané jsem je nikde neviděl…). První, co mě při poslechu jeho písniček napadlo, byla myšlenka, že kdyby něco podobného předváděl tak v první polovině osmdesátých let, pravděpodobně by patřil k domácí folkové špičce. Má, ve srovnání se spoustou kolegů, výrazný hlas, a pěvecky je na tom opravdu dobře. Na kytaru se doprovází účelně a zbytečně instrumentálně neexhibuje. Své skladby uvádí víceméně vtipně, občas vtipné jsou i průpovídky a říkanky, kterými mluvené slovo prokládá. Co je však jeho slabinou, jsou texty. Řemeslně je má sice slušně zpracované, ale obsahově se to v nich jen hemží nejrůznějšími klišé, která si jen lze představit, často jsou tak naivní, že bych to akceptoval u sedmnáctiletého začátečníka, ale ne u písničkáře, kterému bych hádal tak čtyřicet. Občas je to i k asi nezamýšlenému pousmání - třeba když v textu autor konstatuje cosi jako, že mu nejde o peníze, že jeho snem je jen Harley před hospodou. Občas i zajímavé nápady ("Óda na záchodovou mísu") navíc bohužel mnohdy zpracovává velmi povrchně. Po svém poměrně krátkém bloku ještě zaasistoval manažerovi Zdeňku Vřešťálovi a zástupci vydavatelské firmy BMG s obligátním poléváním šampaňským.