Slovinští Laibach již třicet let šokují svým neotřelým uměním. Ač v posledních letech tito hudební vizionáři pracují na řadě zajímavých projektů, pro pražský koncert přichystali repertoár z osmdesátých let. V rozhovoru si pak neodpustili ani rýpnutí do Rammstein: "Je to jakási forma boybandu."
© Laibach Postřehl jsem, že jste po skončení prací na adaptaci Bachovy "Kunst der Fuge" rozjeli hned několik nových projektů. Jak jste na tom s jejich realizací v současnosti?
Kromě prací na naší nové popové nahrávce máme opravdu rozjetých několik dalších projektů a pevně doufáme, že se je podaří představit veřejnosti už v průběhu následujícího roku.
A samotná, jak vy říkáte, popová nahrávka vyjde kdy? Původně se spekulovalo, že by mohla být hotová ještě letos.
Práce na ní pořád probíhají, ale doufám, že příští rok na podzim. V tomto období za rok by už tedy měla být v prodeji.
© Laibach Dočetl jsem se, že jste se měli podílet na hudbě k finskému filmu "Iron Sky".
Ano, byli jsme přizvání tvůrci onoho snímku a v následujícím roce bychom se měli na hudební stránce anti-utopického sci-fi "Iron Sky" podílet. Spolupracovat budeme s Benem Watkinsem z
Juno Reactor a dalšími lidmi, takže nejde jen o náš vklad do tohoto snímku. Bude to týmová práce.
Stále hovoříme o budoucnosti, pojďme se ale podívat do nedávné minulosti. "Kunst der Fuge" bylo totiž následováno projektem "VolksWagner", kdy jste ve slovinské Lublani vystupovali se symfonickým orchestrem RTV Slovenia, při čemž jste se inspirovali nejznámějšími ouverturami Richarda Wagnera. Vaše podání bylo snad ještě více experimentální, než se po "Kunst der Fuge" všeobecně očekávalo. Jak si ceníte této zkušenosti?
Opravdu se jednalo o úspěšný projekt. Na jaře bychom chtěli nahrát materiál k "VolksWagner" ve studiu a následně by mohlo dojít k sérii živých vystoupení, kdy bychom chtěli s "VolksWagner" jet turné po Evropě. Takže se rozhodně nejednalo o jednorázový projekt, spíše o začátek nějaké nové cesty.
Laibach
Rok 1980 byl na světové události poměrně bohatý: Jeruzalém byl prohlášen za izraelské hlavní město, konaly se Západem bojkotované olympijské hry v Moskvě a vznikly dvě nadčasové industriální kapely -
Einstürzende Neubauten a
Laibach.
Laibach je německé pojmenování pro dnešní hlavní město Slovinska Lublaň. Zpočátku hráli avantgardní alternativu, na pomezí industriálu, neoklasicismu a experimentální hudby. Jejich první oficiální nahrávka vyšla na kompaktu až v roce 1985 krátce poté, co se zasloužili o založení umělecké skupiny Neue Slowenische Kunst (NSK).
Od samého počátku bývají Laibach označováni za nežádoucí ze všech stran politického spektra, nejrozšířenější mýtus pak hovoří o jejich zápalu pro fašismus. Pravda je, že kapela se nebojí šokovat - vždyť při posledním pražském vystoupení se v jejich projekci po čase opět objevily hákové kříže. Už od raných dob se v jejich textech objevovala politická témata, snaha o upozornění na hrozby nacismu i komunismu, stejně tak kritika společenského a politického chování obecně. Naposledy na toto nevyčerpatelné téma navázali tři roky starým albem "Volk", kde zpracovali a přepracovali celkem čtrnáct státních hymen (včetně neexistující hymny NSK).
V posledních měsících na sebe Laibach upozornili projekty "Kunst der Fuge" a "VolksWagner", kdy se inspirovali klasickou hudbou Bacha, resp. Wagnera. Než však dospěli do své aktuální podoby, zanechali za sebou celkem 23 desek a nepřeberné množství nahrávek na magnetofonových páscích, vinylech, VHS kazetách nebo DVD. Zprvu industriální podivíni postupně prozkoumali hned několik paradoxních hudebních zákoutí - některé desky jsou ryze metalové, jiné minimalistické, další techno sety, vojenské pochody nebo martial industrial, hraničící s neofoklem. Asi vůbec nejslavnější ale zůstávají jejich cover verze. Přezpívali "Live Is Life" rakouských
Opus, "Let It Be"
Beatles, "Sympathy For The Devil" od
Rolling Stones nebo "The Final Countdown"
Europe. Na příští kalendářní rok Laibach ohlásili další studiovou nahrávku, mezitím se vrátili ke kořenům a na konci roku 2009 předělali své původní nahrávky ze začátku osmdesátých let - "Brat moj", "Boji" a "Smrt za smrt".
© Laibach Český rapper Hugo Toxxx vydal na svém aktuálním albu "Rok Psa" protestsong, ve kterém zmiňuje vaši tvorbu. Jaký máte vlastně názor na subkultury, které se v současnosti derou do popředí mediálního i kulturního zájmu. Laibach přece jen existují již takřka třicet let a mezitím se hudební svět zcela proměnil.
Je těžké na tuto otázku nějak konstruktivně odpovědět. Na celém světě vzniká a zaniká každým okamžikem nespočet subkultur a je prakticky nemožné zahrnout všechny pod jednu definici, do jedné škatulky. Laibach zastává názor, že jsou podobné, ať již krátkodobé nebo dlouho trvající fenomény, nesmírně důležité pro rozvoj celé kultury. Pokud bychom generalizovali, dá se říct, že z jejich existence máme neskrývanou radost a často se z nich snažíme poučit k vlastní tvorbě.
A jsou tedy konkrétní případy, kdy jste se od někoho inspirovali? Přece jen patříte do škatulky sociálně-politická kapela, tudíž máte k alternativě daleko blíže než řada jiných interpretů.
Všeobecně chováme respekt k velkému množství kapel, projektů a umělců. Nejedná se samozřejmě jen o hudební sféru... Ale konkrétní jména po nás nechtějte, protože sice by nás jich napadla celá řádka, jenže několik dalších řádek by nás v tuhle chvíli nenapadlo.
Dobře, zeptám se tedy konkrétně. Zaujalo mne vaše prohlášení, že povedená kopie originálu může být v dnešním hudebním světě daleko úspěšnější než originál samotný. Ona teze padla v souvislosti s kapelou Rammstein. Co říkáte na jejich videoklip k aktuálnímu singlu "Pussy"?
To je spíš otázka pro pornografický průmysl. Máme-li ale vydat nějaké stanovisko, tak tedy: mějme na paměti, že se Rammstein po léta prezentují jako jakási chlapecká kapela, boyband. Člověk by tedy od "Pussy" očekával spíše nějaké gay scény, navzdory tomu se tam objevuje rovnou sex... což je minimálně zvláštní.
NSK
V roce 1984 vzniklo v Trbovlje sociálně umělecké hnutí Neue Slowenische Kunst (NSK), jehož největším počinem je zřízení utopického státu NSK, jenž nemá hranice ani národ. Pod NSK se skrývají různé mimohudební aktivity kapely (např. divadlo, film, výstavy, umělecké performance), především však virtuální stát. Sdružení NSK vydává pro svých více než deset tisíc obyvatel dokonce i vlastní pasy a díky Laibach má i svou státní hymnu. Podpory se NSK těší především v Itálii a Chorvatsku, kde si otevřelo vlastní konzuláty. Tisíce dalších sympatizantů má NSK po celém světě a prakticky neustále otevírá ambasády v nových zemích. Kromě samotných hudebníků tvoří jádro NSK významní slovinští umělci, vědci a politici. V roce 1996 byl o státě NSK natočen dokumentární snímek Michaela Bensona "Predictions Of Fire" (v originále "Prerokbe Ognja").
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Jaká je budoucnost NSK a jak se tomuto "státu ve státě" daří?
Tak hlavně, nejedná se o stát ve státě v tom slova smyslu, jak si nejspíše myslíte. Stát NSK je experimentální projekt, který vykrystalizoval v roce 1992 kolem umělecké skupiny Neue Slowenische Kunst, proto zkratka NSK. Krátce po založení onoho státu přestala umělecká skupina Neue Slowenische Kunst oficiálně existovat, ale NSK už začal žít svým vlastním životem. Stále více lidí se pro myšlenku NSK nadchlo a začali se stávat jeho občany. Na rok 2010 plánuje NSK svůj první opravdový kongres, který by se měl uskutečnit v Berlíně. Právě tam se bude rokovat a rozhodovat, jakým směrem se NSK vydá a kam bude celá idea vlastně směřovat. V dnešní době plní Laibach v hierarchii NSK funkci pouhého pozorovatele. Do otázek emancipačního procesu NSK státu nezasahujeme a nepouštíme se pod hlavičkou NSK ani do žádných jiných jednání či akcí.
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Vrátíme-li se k vaší hudební produkci, předchozí album "Volk" rozpoutalo řadu debat na rozličná témata. Nejčastěji se skloňoval výběr států, kterým jste přezpívali hymnu. Ty národy jste vybrali na základě jejich agresivní politické role v historii lidstva, chtěli jste předpokládám na jejich sklony k agresivitě upozornit.
Odjakživa jsme byli fascinovaní myšlenkou státních hymen jako písní, s kterými se celé národy či státy identifikují a dokáží je vnímat velice emotivně a zároveň se nestydí, si je při různých situacích pěkně od srdce zazpívat. Zpočátku jsme se zabývali myšlenkou, proč tomu tak je a zda dokáže hymna obstát v konkurenci dobré popové nahrávky a naopak, zda dokáže dobrá současná píseň obstát v konkurenci tradiční hymny. Později jsme se samozřejmě zaměřili i na význam těch hymen a především na jejich symboliku a skrytý příběh, jaký každá ze státních hymen má. Hymnou se nemůže stát obyčejná píseň. Vždycky je v nějakém ohledu výjimečná. A právě když jsme se ponořili do jakéhosi hlubšího bádání, vyšly nám výsledky, které jsme na "Volk" následně zaznamenali.
V Československu jste měli poprvé vystupovat již v roce 1983, vaše vystoupení ale nebyla tehdejšímu režimu pohodlná a obě zdejší zastávky byly zrušeny. Do Prahy se přesto nebo možná právě proto často vracíte. V závěru rozhovoru tedy musí zákonitě padnout otázka, co můžeme očekávat od vašeho prosincového vystoupení v Lucerna Music Baru?
Kdo ví, ale pokusíme se odvést výkon na hranici možností, ostatně jako vždy. Chceme oprášit naše písně z první poloviny osmdesátých let a dát jim nová aranžmá, nový kabát. Samozřejmě dojde i na náš mladší materiál, ale většinový repertoár pražského koncertu se bude skládat z rekonstrukcí naší rané produkce. Uvidíme. Počkejme si na 9. prosince, kdy se v Praze po čase zase ukážeme.