Je to lehký pocit zoufalství mít na stole nové album Culluma nebo Charlie Winstona a muset poslouchat Landona Pigga. Písničkáře podle Bluntova střihu v tom nejhorším smyslu. Šestadvacet let, kukuč pro holky, láskou potrhaná duše (tipnul bych si, že na oko) a několik menších rolích v podprůměrných seriálech. Teď navíc i první celosvětově distribuovaná deska.

Otázkou je, proč se tak stalo, když žádnou další mediální podporu Landon Prasátkoo nemá. Dokonce si o jeho novince nepřečtete ani na Wikipedii a to už je co říct. Z čistě hudebního hlediska se totiž jedná o produkt pro zklamané a osamělé (rozhodně ne mladé a neklidné), který měl dost možná před třemi lety velký potenciál. U nás u zabržděných je to samozřejmě až nyní, i přesto si troufám tvrdit, že tohle není album, které by mohlo zaujmout. Z plochého a jednotvárného zvuku se totiž vylíhne pouze jedna průměrná rádiovka "Falling In Love At The Coffee Shop". Jak symbolické. Do malých restaurací, bufetů a kavárniček totiž zapadá i don Landon, pardon. Hudební kulisa, která samostatně aplikována drásá nervy, ale jako podkres pro ševelení kavárny je zřejmě ideální.

Nechci Landona opatlat hnojem, rozhodně to není ten největší loser z čím dál tím početnější obce smutných kluků s kytarou, ale zkrátka už nastala doba, kdy zní všichni stejně přitrouble a naivně, i když by každý chtěl být novým Damienem Ricem. Ale je čas se pochlapit. Toho vylévání srdíček už bylo dost. Nemá cenu se s tím dál trápit, uznáme mu ještě solidně melodicky propracovanou "Take A Chance" a jako do čekárny zavoláme: "Další!" Přičemž budeme doufat, že už tam nikdo další není.