Když jsem čtvrt hodiny po oficiálním začátku koncertu kouřil před NoDem a netrpělivě čekal na fotografa, tak za mnou Jakub Hošek ještě lepil na dveře A4 s rozpisem koncertu. Vypadal celkem nervózně. Lidí zatím moc nepřišlo. Ale to se mělo brzy změnit. Koncert začínal folkařem Johnem La Tashem, pokračoval hradeckou legendou Pavilon M2 a Micachu samo sebou na závěr.

Když John La Tash začal hrát, tak ještě všichni tvrdli na baru, a to včetně mě. Čas byl ještě trochu zastavenej a vzhledem k tomu, že nikdo neproudil do sálu, tak ani mě nenapadlo zvednout se od piva. Zachytil jsem až poslední písničku, před kterou John absolvoval výživnou přestřelku se zvukařem:
"Míň hlasu a víc kytary."
"Ty vole, dyť u pultu nikdo není."
"Dobrý?"
"Ne!"

Po následné násilné výměně aktivních mikrofonů jsem si pomyslel, že v reportáži Johna překřtím na La Trashe. To nebyl zrovna nejlepší závěr večera pro folkaře. Což je škoda. Tenhle anglicky zpívající český písničkář si určitě pozornost zaslouží, i když není žádným nováčkem na scéně. Jeho technika hry na ozvučenou španělku je velkoryse dynamická, nebojí se pořádně vzít za struny ani je jemně hladit. Je tak trochu romantik i neurotickej slovní hračička, kterej si občas neodpustí nějaké to klišé, a jeho hlas je trochu víc "squeeky", než je pohodlný. Ale to k tomu patří. Příště.

Pavilon M2 je kapela, která zažívá comeback. Její počátky sahají do Hradce Králové roku 2003, po roce vydávají desku, koncertují, pak se rozpadají, prý kvůli tomu, že už v ČR hráli všude, kde chtěli, a bubeník jim odjel na stáž. Teď se dali znovu dohromady, v jiné sestavě s příslibem hudební progrese s novými lidmi. Přiznám se, že jsem v minulosti okolo Pavilon M2 spíš přešlapoval, než abych se s nima hudebně setkal. A zřejmě to bylo tím, že jsem je pořádně neslyšel naživo, vždycky to bylo někde, kde jsem byl kvůli jiné kapele a ostatní flákal. Ani jejich stará deska mě nezaujala, nic co bych nedokázal najít jinde. Ale když jsem je v úterý slyšel v NoDu, spadla mi čelist. Trefili se do mě. Syrový, pořádně dlouhý riffy, zachumlaný ve šmrdlu druhý kytary. Perfektní yorkovskej hlas. Ostatně poslechněte sami - mají záznam večera z NoDu na MySpace.com. Ten zvuk mi přijde možná lepší než na místě. Kdo to vůbec zvučil? Nějakej opilej ponocnej? Abych nezapomněl, jako host (myslím, že byl jenom host) Pavilonum jako "ruchař bubeník" asistoval Mon Insomnie, kterej bušil do kotle a činelu. A fakt mu to šlo. Mělo to říz. Akorát míň afektu a o pár čísel větší džíny a slušelo by mu to víc.

A konečně se na scéně objevila všemi očekávaná Mica Levi a její Tvary. Nebudu plýtvat místem dlouhým představováním slečny Levi, protože to se dočtete všude: 22 let, studuje skladbu v Londýně, napsala part pro Londýnskou filharmonii, s deskou jí pomáhal Matthew Herbert, produkuje hip hop, proslavil jí mixtape FILTHY FRIENDS, je trochu androgynní a má frackovskej křivej úsměv. Mou pozornost si Micachu And The Shapes vysloužili písní "Calculator". Kterou jsem slyšel z jednoho podcastu v dubnu letošního roku. A když nad tím přemýšlím, tak mě utáhli na vařený nudli. Dostali mě vykradeným riffem ze znělky pořadu "Pod pokličkou", zahraným na preparovanou dětskou kytaru, a infantilním semaforovským popěvkem "Drop your calculator (…) sooner or later." Ale právě to je to, co je na Micachu And The Shapes vzrušující. Mají krátké řízné písně, z výrazným hudebním nápadem, které neuvěřitelně odsýpají a je v nich spousta invence. Není to nic intelektuálního, texty jsou punkově upřímné, žádné velké metafory, banální asonance a jednoduché rýmy. Jejich síla je v tom, jak fungují jako celek s hudbou, která se tváří ledabyle, že je udělaná na koleně, ale je promyšlená, pečlivě zkomponovaná a vycizelovaná. Micachu hraje na vykastrovanou kytaru, nebo má pod strunama na krku karton, kterej jí tlumí struny. Jako v písničce "Lips". V tý zpívá: "Die, die, die, yours lips a big lie..." Celá skladba trvá minutu a půl. Totální punková úderka, za kterou by se nemusela stydět ani novozélandská kapela Die! Die! Die!, ale celá píseň je udělaná jako indiepopovej hit, skvělá kompozice, lo-fi efekty, hrátky s perkusema. Bubeník Marc Pell používá spousta naladěnejch kravskejch zvonů a různý hejblata. Naprosto moderní starej zvuk, pop novýho tisíciletí. Doufám.

Je to opravdu výrazná osobnost, a to jak hudebním talentem, tak zjevem. Na scénu Mica nastoupila s hlavou odbarvenou na blond (a moje chorobná mysl se uchechtla vlastní narážce na žlutého pokémona Picatchu). Mica vypadá trochu jako chlapeček pobledlý léčbou na leukemii, ale pak to rozbalí a o nějaké neduživosti nemůže být řeč. Je zážitek jí pozorovat. Má nezaměnitelnej hlas. Je nějakým zvláštním asexuálním způsobem sexy.

Taky jsem si na koncertě ověřil hypotézu, že srdcem kapely, tím, kdo tvoří zvuk, je multifunkční klávesistka Raisa Khan. Stál sem u kraje podia a tak jsem mohl koukat pod prsty. Má v Abletonu přednastavený smyčky a pluginy, všechny basy, synťáky, který ovládá přes midi klávesnici s polepenou klaviaturou barevnejma obdélníčkama. Dokonce vím, na který straně monitoru má appláckej ovládací panel, ale to už by byl moc bulvár. Velkej úspěch sklidil jejich internetovej hit "Golden Phone". Až teď jsem si uvědomil, o čem je ten text. Musel sem si to vygooglovat. Je o telefonu, kterej je na Golden Gate Bridge v San Franciscu. Je to linka zřízená speciálně pro sebevrahy. Poslední záchrana, kam můžeš zavolat, než skočíš.

Dohráli, dali jeden přídavek, pár piv a domu. O Mice Levi a jejích spoluhráčích ještě uslyšíme. Doufejme, že se druhá deska povede minimálně jako ta první.