Vystoupil jsi z kolotoče jménem Superstar v pravou chvíli - postoupil jsi dostatečně daleko, aby si tě fanoušci všimli a zároveň jsi se nestal obětí bulváru. Jako by tě soutěž vyplivla jako hotový produkt, cítil ses tak i ty?

Když jsem se přihlásil do Superstar, bylo mi sedmnáct let. Přijel jsem z malýho moravskýho města do Prahy, kde jsem byl tři měsíce šikanovanej od spoluúčinkujících, šikanovanej v uvozovkách, spíš jsem nebyl mezi ostatníma oblíbenej. V osmnácti jsem skončil se Superstar a v tu chvíli jsem absolutně nevěděl, o co na český hudební scéně jde a jak vůbec celý ten kolos funguje. Oslovovali mě manažeři a producenti, točilo se kolem mě dost pofidérních lidí a všichni měli jedno společný - chtěli všechno. Tady a teď. Hned. Následně mi zavolal Ondra Soukup, že jsem pro něj nesmírně zajímavej interpret a že by mi chtěl udělat desku, čehož jsem si v tý chvíli neskutečně vážil. Sednul jsem si z jeho nabídky na prdel a byl šťastnej.

Říkáš, že jsi nevěděl, jak hudební branže v Česku funguje. Za jak dlouho ses posadil na zadek podruhé?

Po pár měsících od skončení Superstar. V období po vydání debutové desky mi všechno začalo postupně docházet. Rybníček Superstar měl desítky obyvatel. Byl tady Petr Bende, Aneta Langerová, ale i Standové Dolinkové, a já ten boj z ústraní pozoroval. Bydlel jsem tehdy v podnájmu, měl kytaru a občas kšefty, který nebyly zrovna umělecky rozvíjející. Poprvý mi došlo, že se musím vydat jinou cestou, než mi nálepka Superstar do té doby nabízela. Začal jsem naplno skládat hudbu i texty a zabýval se muzikou zevnitř. Přijali mě na konzervatoř, která mi pomohla v pohybu, hudební nauce a já začal právě díky ní chápat všechny zákonitosti hudby. Venku zatím kolovalo debutové CD "Forte", který ale nebylo příliš úspěšný. Nevydařilo se moc po mediální ani po hudební stránce. Kromě jednoho textu jsem se na albu vůbec nepodílel autorsky, navíc jsem měl řadu jiných starostí. Natáčel jsem film "Experti" a jezdil po premiérách. Celý mě to tak nějak semlelo. Všechno bylo strašně na rychlo, desku jsem natáčel ve chvílích volna u Ondry, což mi přijde z dnešního hlediska špatně. Byl jsem v Superstar šestej, takže jsme neměli na vydání tolik spěchat. Dneska to už vím. U Anety šlo o měsíce a týdny, u mě rozhodně ne, protože to přece jen nebyla sledovaná událost roku.

Co se mohlo udělat na "Forte" lépe?

Tam nešlo o nějaký hudební zkušenosti, ale o ty lidský. V osmnácti jich člověk moc nemá, zvlášť když do té doby přemýšlí výhradně o muzice - v lepším slova smyslu o interpretaci. A ne o životě... celý to myšlení se u mě ale změnilo, když jsem si uvědomil, jak daleko jsem od domova, rodiny, přátel, když jsem začal přemýšlet o budoucnosti, ale i o svý lásce, která mi zamotala hlavu. Všechno se zlomilo, když jsem si připustil, že vlastně už stojím na vlastních nohách. Vždyť tehdy jsem bydlel po podnájmech, penzionech. Pomohla mi do jistý míry konzervatoř, fungovala jako odreagování se. Prostě v tu dobu a za těch okolností "Forte" lépe udělat nešlo. Ondra si vzal všechno pod sebe, měl dva zaměstnance, se kterými jsem pracoval především. Samozřejmě si Ondry vážím, udělal toho pro mě dost, ale deska se prostě nepovedla. Na druhou stranu mi dneska píšou i fanoušci, jak se jim debut líbil, zatímco mou plně autorskou desku "Uvnitř" zatím neregistrovali. Pro mě osobně je však cennější, snad i proto, že za všechny případný nedostatky si můžu jen a jen sám.

Jaký je leitmotiv nové desky?

Proměna mýho života za čtyři roky v Praze. Touhle deskou jsem dospěl. Je to plně autorské album a na tomhle základě chci stavět. Do roka plánuju vydat desku novou, která bude ještě lepší, bude víc akustická, víc muzikální, alternativní, ale zároveň se nebojím to všechno spojit s komercí. Postavit to podobně jako to má třeba Robbie Williams. Sice ho nežeru jako Petera Gabriela nebo Pink Floyd, ale má to skvěle postavený. Prodává svůj ksicht, hereckej i muzikální um, prodává tím nejen sebe, ale celej svůj realizační tým, ostatně stejně jako Madonna. Jenže Robbie na rozdíl od ní umí výborně zpívat.

Kdy ses rozhodl, že se chceš seberealizovat hudbou?

Ve třinácti letech jsem byl poprvé v životě v Praze. Chystal jsem se na koncert The Cranberries. Den předtím mi u zubaře nasadili napevno rovnátka. Pamatuju si, jako by to bylo včera. Jak jsem viděl energickou Dolores, okamžitě jsem věděl, kým chci být. Zanechala na mě obrovský dojem a ještě týden po koncertě mi hučelo v uších. Děda s tátou po pár dnech zajeli do Prostějova pro akustickou kytaru, přivezl mi ji a já se ještě ten den naučil první tři akordy "Diany". Kdyby nebylo dědy, tak bych asi muzikantem nebyl. Rodiče mě sice podporovali, ale tak úplně nevěřili, že se mi může nějaká hudební kariéra povést. Před Superstar mi rodiče říkali, že nemám moc šanci, že jsem z malé Moravy a Superstar se chtějí stát tisíce Pražanů, děda mi ale věřil. Vždycky říkal, že až budu slavnej, tak hlavně nesmím začít fetovat. Pár dní po vydání desky "Forte" zemřel. Ten smutek byl následně odrazovým můstkem k další desce.

Na "Uvnitř" jsi spolupracoval se členy Toneless. Jak došlo k tomuto spojení?

V titulcích recenzí "Forte" bylo "Expertova promarněná šance" a "Foreta vám bude líto" a mně chvíli trvalo, než jsem se z neúspěchu první desky otřepal. Pak jsem zavolal Františkovi Soukupovi, který mi doporučil Adama Kollera - syna Davida Kollera - jako bubeníka. Tak jsem mu zavolal, on mě zas navigoval na další muzikanty - kytaristu, klávesistu... Dali jsme si první pivo a na Palmovce začali zkoušet. Říkali jsme si ForetGump, hráli jsme v klubech jako živá kapela bez samplů. Po roce a půl jsem sám pro sebe smyl tu značku "Superstar Foret" a začal se seberealizovat.

Ale to stále ještě nejsme u Toneless...

Ono něco končí a něco začíná, když se ForetGump rozpadl, začal jsem s elánem pracovat na sólový desce. V dubnu jsem se nastěhoval poblíž Music City a když jsem se po pár dnech vracel ze školy, potkal jsem před Music City Filipa. Znali jsme se, protože naše kapely, tedy ForetGump a Toneless, měly pár měsíců předtím společný koncert ve Futuru. Na ulici jsme se zakecali a po hodině uznali, že bude lepší jít rovnou na pivo. Po dalších čtyřech hodinách jsme se dohodli, že by mi Filip s Matějem mohli dělat produkci alba. Postupně z toho vykrystalizoval nápad, že Toneless mi budou desku produkovat. Filipovi se demáče docela líbily, Matějovi příliš ne, ale oba do toho dali v závěru všechno. Když si vzpomenu, jak jsme s Matějem točili zpěvy u něj doma od šesti od večera, do čtyř do rána, skoro každej den dva měsíce v kuse. Matěj je trochu mimozemšťan, geniální talent, multi-instrumentalista a perfekcionista, kterej mi pomohl a pomáhá doteď. Toneless bych určitě chtěl opět oslovit i na další desku, kterou už připravuju.

Tebou zmínění umělci mají lehce přes dvacet let. Záměrně se obklopuješ jen svou generací?

Rád zkouším nový věci s novejma lidma. V Česku jsou den co den omílaní čtyři interpreti a je na čase to změnit.

Čtyři interpreti?

Čtyři v uvozovkách. Určitě tu dominují Kryštof, Chinaski... Já si opravdu vážím toho, jak Krajčo hrál x let na Ostravsku a teprve potom prorazil, když si přelepil pusu lepicí páskou a stal se slavnou hvězdou, samozřejmě s velkou pomocí našeho "nejvlivnějšího rádia". Respektuju Malátnýho, že hrál pětadvacet let, než udělal "Tabáček". Respektuju Leoše Mareše, kterej lítal v patnácti letech v kožiších po diskotékách a dnes je tam, kde je. Ale má to i odvrácenou stranu mince. Mrzí mě, jak nejsou některý tak velký osobnosti schopný respektovat malý a mladý interprety, kteří jednou chtějí dokázat velký věci. Většina z nich kritizuje Superstar, přitom často ani třeba netuší, co celej ten cirkus po psychický stránce obnáší. Ale ať je to, jak chce, mně je dvaadvacet, jsem na scéně teprve čtyři roky a kdo ví, co bude v mejch pětatřiceti. Buď budu mrtvej a nebo slavnej. Tam není nic mezi tím.

Není se čemu divit, že vás uznávané osobnosti mezi sebe nepřijmou. Vždyť jim Superstar vlastně odebírají peníze a fanoušky. Jak Foret, tak Krajčo míří svou hudbou na podobnou sortu lidí. Jenže zatímco Richard je jméno osvědčené, Michael zůstane pro mnohé navždy jen tou jednou z mnoha superstars...

Deset let po klubech se nemůže vyrovnat estrádě Superstar, oukej. Jenže zatímco kapela se vyvíjí postupně, my jsme byli jako neplavci hozeni do vody. Po skončení Superstar jsme se museli vrátit zpátky do reálnýho života, museli jsme se naučit rozlišovat, co je dobrý a co špatný. V Česku máš čtyři schopný manažery, producenty a "čtyřicet tisíc interpretů", kteří chtějí něco dokázat. To je ten hlavní problém.

Nepřemýšlel si tedy někdy o přestěhování se do zahraničí?

Ne. I když třeba Londýn mě zaujal a rád bych se tam na nějakou dobu podíval. Jako Čech jsem se ale narodil a jako Čech umřu. V tomhle jsem zásadovej vlastenec. Po hudební stránce to tu v dnešní době není nejlepší, ale to není všechno. Minimálně máme hvězdnou minulost - Rottrová, Kubišová nebo Pilarová, Gott, Schelinger, vážná hudba... Vezmi si, že třeba Duffy dneska natáčí na analog stejnejma postupama, jako to dělala Eva Pilarová nebo Olympic. Pusť si na gramofonu Beatles a hned po nich Olympic. Jedinej rozdíl je, že nezpívá Lennon, ale nějakej Janda. Máme být na co pyšní, ale musíme přestat se zaslepeností a svým způsobem omezeností a malostí.

Česká malost je oblíbený termín v internetových diskusích. Myslíš, že se odráží i v hudbě?

Lidi budou jinak reagovat na koncert Petera Gabriela v Drážďanech, jinak zas v Praze. Máš to pár kilometrů vzdušnou čarou, ale mentalita je diametrálně odlišná. V Praze lidi seděj, občas zapískaj, zatleskaj. Na Západě se při vystoupení diváci baví, zatímco v Česku se na koncerty, aspoň teda ve většině případů, chodí div ne z povinnosti. To je špatně. V životě jsem zažil snad jen pár pražských koncertů, ze kterejch jsem odcházel spokojenej, s vědomím, že publikum v Praze dozrálo - myslím tím loňský Coldplay a Tinu Turner.

Sociologové hovoří jasně - ještě pár generací potrvá, než se zbavíme socialistického odkazu.

Přesně tak. To není jen lidmi, kteří chodí na koncerty, ale především lidmi, kteří ovlivňují, co se bude hrát v rádiích, co půjde do televize, do tisku, na festivaly. A to jsme zase u těch pár jmen.

Takže vlastně stále existují přehrávky a cenzura.

Kompetentní lidi mají strach prorazit s něčím nevyzkoušeným a sází jen na zaběhlá jména. Servírují je lidem a s tou svou podlou taktikou slaví masový úspěch. Svým způsobem zneužívaj aktuální stav trhu ke svýmu obohacení. Návštěvníci koncertů za svou pasivitu snad ani nemůžou, protože z větší části znaj jen interprety, kteří jim jsou vnuceni. Po několikátém poslechu si je i oblíbí, ne snad proto, že by se jim ve skutečnosti líbili, ale jednoduše si na ně zvyknou. Ráno si daj na chatě přesnídávku a přečtou bulvár, kde se píše zase jen o těch zaručeně vyzkoušenejch jménech. Nelze se pak divit, že na koncertech schází emoce, protože lidi tu muziku přijímaj vlastně násilně, z donucení. Myslím, že by se už konečně měli vyměnit šéfové, co seděj za páčkama a řídí hudební průmysl.