Řada mých starších kamarádů často vzpomíná, kterak na začátku devadesátých let patřil hudební svět rockerům ze Seattlu a módě flanelových košil. V té době jsem měl starosti tak maximálně se začínající školní docházkou a grunge mne nijak netrápil. O to větší byl můj smutek, když se mi dostal pod kůži a veškeré hudební programy byly obsazeny hip hopem. Jenže ono tak zle není, protože grunge v srdcích mnoha hudebníků stále žije, což vřele dokazují jeho průkopníci z Mudhoney.

Nikdy nezažili výraznější komerční úspěch, dodnes (s malou přestávkou) jsou ve stáji Sub Pop a objíždí kluby po celém světě. Žádné stadiony, žádné ambice na mnohamilionové zisky, jen grunge a jeho původní ideály. Proto byla Akropole místem, kde se sešlo jádro skalních fanoušků, žádných chvilkových rebelů s trikem Nirvany, ale těch, co skutečně mají v lásce poctivý upřímný rock. Publikum tak mělo dvě části: jedna byla obsazena vlasatými a druhá těmi ve flanelových košilích, avšak dost jich patřilo do obou táborů najednou. Ti všichni si zažili nefalšované rockové peklo v podání čtyř postarších pánů, kteří ve svých ideálech zůstali neústupní.

Hledání výstižných pojmů pro popis vystoupení končí u slova skromnost. Baskytarista jako by se snad i styděl před publikem hrát, protože neustále vrhal nesmělé pohledy a úsměvy na první řady. Frontman Mark Arm naopak ničím takovým netrpěl, v jeho očích svítily nadšené potměšilé plamínky, které před více jak dvaceti lety učarovaly mnohým mladým rockerů, z nichž se v několika případech vyklubaly světové megastar. Svou sarkastickou rockovou komedii hrál dokonale a do posledního detailu. Na rozdíl od vynálezce pojmu grunge Steva Turnera, ten byl s image levicového intelektuála zcela ponořen do kytarové hry.

Tvrdé jádro fanoušků se logicky šikovalo u pódia a krátce po prvních tónech vystoupení přišlo opravdové peklo. Masa se dala do pohybu a kdo neustoupil, ten byl pohlcen. Les rukou mocně hrozil při každém úderu bubeníka a nadšeně burácel, kdykoliv skončil song. "Touch Me I'm Sick", "Suck You Dry" nebo "The Open Mind" a samozřejmě kopec dalších. Mudhoney hráli dlouho, dobře a fantastickému publiku nezůstali nic dlužni, svůj set ukončili až prakticky s policejní hodinou. Sál se začal pomalu prázdnit, ale srocení lidu se tentokráte konalo u stánku s merchandise, takže cesta ven byla na delší dobu, ostatně v noční chladné Praze nebylo o co stát.

Co vytknout tomuto večeru? Hlavní hvězdy skvěle, předskakující Anyway velice dobře a jejich kytarista se svými pisklavými projevy postaral o velký kopec zábavy. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli v tom náhodou nebude nějaká ta droga, ale nakonec jsem pochopil, že je pouze šílený. A to k tomu asi i patří.