Už to vypadalo, že o SuperStar v Česku uslyšíme až za několik let, ale výborný nápad spojit českou a slovenskou odnož znamenal, že na chvíli zapomeneme naopak na X Factor a budeme se bavit (přesněji řečeno někteří) Česko Slovenskou SuperStar. Prvním kolem, kdy už mohou hlasovat do soutěže diváci, je semifinále, v němž se představí zvlášť kluci obou národů a zvlášť děvčata. V pondělí opustí řady soutěžících po jedné dívce a po jednom z chlapců z každého národa. V sobotu začali pánové.

Vůbec prvním, kdo zazpíval v Česko Slovenské SuperStar naživo, byl Lukáš Michna, kterého čeští diváci znají už z druhé řady, ale do finále tehdy neprošel. I tentokrát to zkoušel s písničkou mnohonásobného držitele Anděla a naprosto pochopitelně - jeho barva hlasu je s tou Dana Bárty téměř k nerozeznání. Nicméně "On My Head" zkusil přetvořit, aby nebyla jako originál a nedopadlo to dobře. Utahané frázování jí vůbec neprospělo a několikeré zaváhání v intonaci zase nepomohlo Michnovi. Přesto to se dá říct, že neotevřel soutěž nějak extra špatně.

Prvním Slovákem, co okusil kruhové pódium, byl Denis Lacho. Ani on nezpíval zcela čistě a navíc "Hero" Enrique Iglesiase ještě více přisladil a pohyboval se až na hranici vkusu. Porota jej sice vychválila i třeba za to, že netlačil na pilu, ale mně osobně velmi vadilo podání refrénů. Vždy jsem čekal na dotažení vysokých poloh, což se bohužel ne a ne dostavit.

Velmi zajímavou volbou Thomase Puskailera byla "I'm Yours" Jasona Mraze, který přeci jen není v našich zeměpisných šířkách tak profláklá persona. Písnička mu sedla skvěle rytmicky, ne už tolik v celkovém dojmu. Problém byl právě v tomto specifickém stylu, který nemá tolik poloh a spíše se vlní kolem jedné. Je tedy jasné, že tento v Londýně žijící zpěvák nemohl ukázat nic podstatné, mimo svého zabijáckého úsměvu a výtečné angličtiny. Kritika poroty tedy byla naprosto na místě.

Obávám se, že ti slovenští semifinalisté, co si vybrali písničky v Česku ne tolik známých kapel, poměrně zariskovali v tom smyslu, že získají u nás minimální podporu. A prvním z nich byl Ján Ločaj, který zvolil "Lásku" od Gladiator. Disponoval velmi dobrým projevem s velkým drajvem a ajfrem, ale přesně jak říkal Ondřej Hejma - ten rockerský ryk v refrénech byl pouze hraný a bylo to příliš patrné. Mně osobně se ještě nelíbilo místní polykání slabik.

Katastrofou a jedním z nejhorších výkonů večera skončila "Chci zas v tobě spát" Davida Kollera v podání Leo Machaly. Začalo to rozpačitým a velmi podivným medailónkem, pokračovalo to nervózním příchodem a vše vyvrcholilo mdlým pěveckým výkonem. Machalovi ujížděly tóny jeden za druhým a hlavně - na počátku spustil kafemlejnek a na konci ho vypnul. Výsledek - velmi nepovedené karaoke a český kandidát na vypadnutí.

Jako noc a den pak působil Martin Chodúr s "Venus". Jestliže do tohoto semifinále nasadili Češi nějaký talent, je to právě on. Jeho excelentní cit pro timing a mistrné dávkování energie rozzářily celý večer. Přesto jsem s ním měl jeden malý problém v tom, že tahle písnička v jeho podání nepůsobila příliš plasticky. V podání některých jiných interpretů má více poloh.

Jestliže jsem u Lea Machaly napsal, že jeho výkon zněl jako nepovedené karaoke, pak Marek Lacko, který si vzal "Nedá sa ujsť" od IMT Smile, mu hrdě konkuroval. Nevím, jestli klukům špatně fungovaly odposlechy, ale jeho výkon zněl taktéž velmi podobně špatně, ale ještě navíc po sedmi deci vína. Tak špatnou intonaci aby člověk pohledal, což nám ho staví do pozice nejžhavějšího slovenského kandidáta na vypadnutí.

Ben Cristovao přinesl do ČSS velkou exotiku. Disponuje totiž naprosto odlišným feelingem, vůbec jiným přístupem k muzice a skvělou angličtinou. Haberovo srovnání s Lighthouse Family bylo více než trefné a Cristovao by se na tenhle styl více než hodil. Tahle kapela je ale více laděna do jazzu než "Save Room" Johna Legenda, v nějakém jejich kousku by se mohl daleko šířeji rozvinout. Tahle písnička ho nejspíš příliš svazovala.

René Bošeľa se shodil ještě před tím, než vůbec vyloudil tón. Říct dopředu, že písnička, kterou jsem si sám vybral, se mi vlastně nelíbí, je zkrátka průšvih. A bohužel to nespravil ani vlastním zpíváním. Jeho výkon byl dobrý a to doslova - za tři. Sice relativně slušně intonoval, jenže "This Love" Maroon 5 je skladba velmi náročná na projev a ten tam jednoduše chyběl. Resumé: neslaný - nemastný.

Podobně těžký, možná i náročnější úkol si nabral také Miroslav Šmajda s "Come As You Are" Nirvany. Nepatří sice ke kapelám, které by ukazovaly velký hlasový rozsah, ale o to víc u nich záleží na podání a projevu. Konstatovala to už porota - v tomto Šmajda totálně selhal. Úsměvy rozdávané na všechny strany a navenek orientovaný projev zcela znehodnotily atmosféru písničky. Přes to všechno něco v tomto zpěvákovi je.

Jestli se v něčem neshodnu s porotou, pak je to v případě Ahmada Hedara. Dovolím si tvrdit, že u "Wonderwal" Oasis platí mnohonásobně, že originál je jen jeden a jeho arabská verze se mi opravdu nelíbila. Stejně jako nepříliš dobrá angličtina a falešný zpěv. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že má opravdu zajímavou barvu hlasu, která by se mohla výrazněji ukázat v dalších kolech.

Na konec všech vystoupení přišlo největší překvapení tohoto semifinále. Vůbec jsem nevěřil, že by Jan Bendig dokázal uzpívat "Dám dělovou ránu" Karla Gotta. A ono se mu to podařilo. Během několika chvil to rozbalil ještě srdnatěji než Martin Chodúr a za chvíli mu patřil celý sál. Ne že by to bylo bez chyby, například ořezal výšky a v některých místech nebyl úplně v tónu, ale svým nasazením všechno přebil a téměř nechal zapomenout na většinu předchozích semifinalistů.

První půlku prvního semifinálového kola (pro připomenutí všech vystoupení klikněte zde) máme za sebou a více než kandidáti na vyhazov se nám vyrýsovali kandidáti na finále. Už dnes se můžeme těšit, jak zazpívají děvčata.