Pearl Jam jsou v pohodě. Uvolnění, bezstarostní, vyrovnaní a svobodní. A to jak pracovně - po osmi studiových albech jim vypršela smlouva s velkým vydavatelem, tak politicky - George Bush už nestraší v Bílém domě. A právě aktuální rozpoložení kapely se zásadně podepsalo na náladě jejich poslední desky "Backspacer". Přece jen - volnost a nespoutanost jsou po čtyřicítce jedny z nejlepších stimulů.

Jméno alba by mohlo naznačovat, že půjde o pokus o návrat ke kořenům, ale nenechte se zmást. Grunge je (až na pár světlých výjimek) definitivně mrtvý a Eddie Vedder s kapelou nemají potřebu ani důvod přibližovat se fantastické, ale dávno odeznělé době, letos velkolepě připomenuté reedicí debutu "Ten". Dnes jsme o osmnáct let starší, se zkušenostmi a zážitky, které nejde vymazat.

"Bakspacer" je otevírán zatraceně razantně. Jako by se kapela rozhodla, že do prvních tří skladeb musí narvat všechnu dostupnou energii, náboj a sílu. "Gonna See My Friend" tak může dát trochu vzpomenout na "Do The Evolution" a na "Yield", třetí album, které s kapelou natáčel Brendan O'Brien, jenž se teď po jedenácti letech opět ujal produkce a sednul za klávesy.

"Backspacer" ale není jen neřízená střela těsně před výbuchem. S Vedderem (tentokrát výhradním autorem všech textů) a nově i s celou kapelou můžeme znovu utéct do divočiny (porovnejte "Tuolumne" a "Just Breathe") nebo vychutnat bolestný love song "The End". Prostor dostávají i nástroje, které jsme z alb Parl Jam moc často neslyšeli (lesní roh, viola, housle či violoncello).

Ale pořád to jsou Pearl Jam. S nezaměnitelným vokálem Eddieho Veddera, s nezvykle krátkým (necelých třicet sedm minut), ale zato pestrým albem, na němž nemůže chybět ani věc jako "Unthought Known". Gradující skladba, taková, jakou umí napsat Pearl Jam nejlépe. Valí se jak sněhová koule, nabaluje na sebe další a další vrstvy, roste s každým taktem a vy chcete, aby to nikdy nepřestalo.

"Backspacer" sice nemůže v diskografii kapely konkurovat prvním, dnes už legendárním albům, jako jsou "Ten" nebo velbloud. Oproti avokádu a zejména "Riot Act" se ale může stát deskou, po které - když zrovna budete mít na Pearl Jam chuť - čas od času sáhnete. Je to prostě dobrá deska a může nás bavit ještě dlouho po vydání. A to není málo.