Druhé album "Hlavní uzávěr splínu" ti vyšlo 12. října. Proč tak brzy po debutu?

Debut je vždy taková ta první stránka knihy, člověk tím vyzraje, protože do té doby o tom jen snil. Proto je první deska plná věcí, které jsou téměř navíc, poněvadž se vezeš na vlně jisté svébytné euforie. Pro mě je druhá deska důležitá tím, že krystalizuje mě samotného v tom smyslu, že chci ukázat to, co vlastně chci dělat. První deska byla opravdu deskou snícího, ambiciózního chlapce s kytarou, který hrozně chtěl a teď najednou může, čímž je to celé takové rozjuchané. Ale je to dobře, já si za první deskou stojím. Je krásné, že jsem slyšen, ale nerad bych byl slyšen jen jako onen romantický chlapec s kytarou, byť jím z velké části jsem, ale jako člověk, který vyrostl na písničkářství.

Proto jsem rád za píseň "Malčik", která způsobila, že spousta mladých lidí za mnou chodí s tím, že jsem je přivedl ke Krylovi. A to je pro mě takové zadostiučinění, že to snad ani nejde do slov vecpat. Poukazování na ikony je v téhle podivně zvrácené době hodně důležité. Proto jsou taky na druhé desce tři písničky, které jsou věnované lidem, kteří mě ve vývoji nejvíc ovlivnili. Pro pana Nohavicu je píseň "Markétce", která je melodikou hodně podobná té jeho a já se k tomu přiznávám, nemám důvod to skrývat. "Malčik" mistru Krylovi a "17B" je věnovaná Petru Fialovi, protože prostě Mňága!

Druhá deska je tedy niterná zpověď mladého, ambiciózního kluka s kytarou...

Jistě je otevřenější z mé strany. V kritikách a recenzích na "Cestu do záhu(d)by" byl oceňován můj nadhled nad věcí, který v některých místech přetrval, ale vesměs je druhá deska více intimní. Ano, já mám rád humor a dost často si dělám legraci z patetických vyznání lásky, ale přitom to mám rád. Věřím tomu, protože i přes veškerý patos je to zkrátka fajn.

Aneb kýčovitě vyřknuté Chybíš mi má stále něco do sebe?

Je to kýč, ale je to pravda. Tohle jsem já. Zvláštní jsou pro mě v tomhle koncerty z poslední doby. Mužská část publika, která na koncerty chodí pravidelně, tam byla poprvé vždy v podstatě násilím dovedena svými partnerkami. Úplně vidím, jak mu říká: "Pojď, pojď, bude to fajn koncert." A ten chlap, který zná mé láskyplné písně z rádia, si říká: "Ty voé, další slaďouš, co já tam budu dělat?!" Ale přijde-li na ten koncert, vidí mě, jak o lásce zpívám a opěvuji ji, ale daří se mi držet ten střízlivý pohled na ni, ten jakože chlapskej, či spíš žensky chlapáckej. Je důležité ukázat na to, ale nepodělat se z toho.

Byť říkáš, že máš střízlivý pohled na téma láska, přesto mi přijdou jako nejlepší songy "Nenávratná" a "17B". Co bylo inspirací?

Pro "Nenávratnou" byl hlavním impulzem nedávný rozchod a ono je to v textu i dost hmatatelné. Ta píseň byla jakýmsi předznamenáním celé události, když to ze mě vypadlo, tak jsem si říkal, že je něco špatně a je nutné jednat. Motiv sebereflexe. Zpívá tam se mnou Dana Marková, což je pro mě velmi důležitý člověk, kombinuje v sobě snivého blázna s různými andělskými vlastnostmi, má v hlase neuvěřitelný dar sdělnosti, ačkoliv je herečka, moje spolužačka z vyššího ročníku, tak má v sobě velký pěvecký potenciál. Navíc mám hodně rád Damiena Rice a baví mě jeho pěvecké mužsko-ženské dialogy. Má to podle mě obrovskou sílu, proto má "Nenávratná" tuhle podobu, původně jsem měl některé pasáže nazpívat jen já, některé jen Dana, nakonec jsme zvolili tuhle Riceovskou variantu, kdy zpíváme oba najednou a tím je ten song naléhavější.

Paradoxně "17B" je hodně stará píseň, která byla napsaná již při nahrávání prvního alba, já jsem ji pak překopal, jelikož to byla původně láskoopěvná píseň o tom, jak se člověk probouzí pokaždé v jiné posteli, jenže jsem seznal, že už jsem o tom zpíval dvěstěpadesátkrát. A když jsem se zase vracel k Mňáze, tak mě napadlo, že by bylo záhodno vyjádřit se písní k tvorbě Petra Fialy. Téma odcizení a naprosté samoty taky čerpá z osobního prožitku. Jsem-li písničkář, tak z čeho jiného bych měl čerpat, že jo? Snažil jsem se tam dostat to "třeba poselství", ke kterému teď slabě tíhnu. Odcizení, které bylo původně mé osobní, vnímám teď objektivněji, lidi se na sebe s oblibou tváří cize, přestávají komunikovat na těch přirozených vlnách a zavládá jakési hromadné divadlo všude okolo. Jako bychom si mysleli, že jsme mnohem zajímavější, když nejsme sami sebou.

Na obou albech je poměrně dost skladeb. Nemáš strach, že ti to může paradoxně ublížit?

Upřímně řečeno, kdybych mohl nebo bylo více času, tak tam bude zase třeba dvacet písniček. Mám šanci to vydat, proč bych se toho tedy vzdával? Písně, které se nevešly na desku, dám časem na Bandzone.cz. Přijde mi trochu falešné, že v roce 2006 napíšu píseň a v roce 2010 se budu tvářit při jejím preludiu, jako že takhle to teď vidím, takhle to žiju, ale ve skutečnosti jsem to byl já před čtyřmi lety. A to není písničkářství. Písničkářství je v aktuálnosti. Akutní apel. Nemyslím si, že je naškodu dlouhý tracklist. Nikdo neříká, že si musíš poslechnout celou desku v kuse. Nebo v kluse. (smích) Já jsem rád za dlouhohrající desky. Proto mám třeba rád výběrové desky, protože tam je spousta písniček. Podobný přístup mám k psaní písní. Nedokážu psát song a pracovat na něm třeba měsíc. Nechci, aby to znělo nějak povýšeně, ale píseň napíšu třeba za čtyři hodiny a má spoustu chyb. Ale ty chyby tam prostě patří. Jsem člověk a dělám chyby, ale přepracovávat, tuningovat verše, to by nebylo tady a teď, ale byl by to kalkul o tom, co by se lidem mohlo líbit. Autenticita by vyprchala.

Paradoxně mi tam chybí jeden song. Koncertní reggae "Píseň pro Chinaski". Tedy jestli je to vůbec oficiální název.

Za tohle budeme strašně peskovaní, že tam není. Ona má tahle srandapíseň více názvů, jmenuje se "Nablízku", jmenuje se "Nijak" a přesně z tohodle důvodu jsem usoudil, že není dobré ji dát na desku. Je to živá, stále vznikající, pohyblivá písnička a nehodí se tam. Dát ji na desku, ohraničit, to je jako zalít kočku do betonu.

Ale na koncertech bude vždy, že?

Že váháš. Tam prostě patří, je to závěrečný vál, kterým vždy nějak reaguji na daný koncert, hraju si tam s poslední slokou, pokud by se však objevila na desce, tak ztratí celé své kouzlo. Je částečně improvizovaná a tyhle věci by měly zůstat vzácné, jinak se z nich stane kašovité klišé.

Jak jsi se dal dohromady s Jirkou Kučerovským, frontmanem kapely Animé?

Vzniklo to při točení první desky, jelikož jsme hledali šikovného kytaristu, který by tomu mému drkotavému drnkání dal určitý umělecký pel. Luděk Malár, který desku produkoval, říkal, že má kluka z Brna, který mu sem tam nahrává nějaké věci. No a Jiřík, Pulec, za námi přijel do studia oblečen ve stylu "Dobrý den bratři a sestry, hudba je pro mně spiritualita a souznění s vesmírem", veleslušně, téměř s úklonou pozdravil a mě omylo horko. (smích) V hlavě mi běhaly myšlenky typu "Co s tímhle typem budem dělat?" Jenže v momentě, kdy se zavřel ve studiu, probudilo se v něm neuvěřitelné zvíře. Jeho hra na kytaru byla potěchou nejen pro ucho, ba i pro oko, skutečný milostný akt! Dva dny na to jsem měl hrát ve Zlíně, tak jsem mu u druhého piva řekl, ať to prubne se mnou. Prubli jsme to a trváme už téměř tři roky.

Ty jsi jedním ze zástupců nové generace interpretů. Jak vnímáš své konkurenty NiceLanda a Marka Ztraceného?

My jsme se svezli na vlně, která přišla ze zahraničí. Písničkářský boom. Trochu nešťastný tah byl, že jsme všichni vydali desku víceméně zároveň. Tím v tom měli lidi trochu guláš, kolikrát jsem se podepisoval jako Marek Ztracený apod.

Bereš je vůbec jako svou konkurenci?

Vůbec ne. Ne z důvodu, že bych se cítil lepší než oni, ale proto, že jdeme každý úplně jinou cestou. Michal Motyčka jde cestou alternativy, na kterou já třeba nemám, protože se necítím být žádným velkým hudebníkem, a Marek Ztracený chce zase vyprodávat velké haly a blažit obrovské publikum, mě jsou sympatické malé kluby, koncerty formou dialogu. Proto jsem spěchal na vydání druhého alba, neb naše debuty jsou trochu podobné svým snovým nadšením, všudypřítomné metamorfózy lásky a občas totožná slova, druhé desky nám dají naše pravá jména. Nicméně oba kluky mám rád a všichni tři jsme přátelsky naladěni.

Čekáš ještě nějaký podobný záchvěv nových interpretů?

Jsem rád, že přichází nová krev a s Anetou Langerovou na to máme podobný názor. Ji zmiňuji proto, že by si člověk Anety neznalý řekl, že si nebude chtít vytvářet konkurenční prostředí, jenomže ona pořád hledá nové tváře, je takový hudební Sherlock Holmes, a já jsem díky ní v obraze .Tady to začíná strašně kostnatět, pojďme s tím něco udělat. Tenhle přístup je správný. Mladých je strašně málo, hlavně těch, kteří by se ze sebe nepodělali. Každá správná hvězdička svítí jen jednu noc, ale skutečnou osobnost tvoří člověk tím, jak se staví ke svému okolí, k hemžení kolem. Přesně taková je třeba paní Hana Hegerová, která se o nás mladé upřímně zajímá. Na druhé straně jsou lidé, kteří nedokázali ani desetinu toho co ona a mají tendenci tě přehlížet. Podobný je i Nohavica, který ví, že má beznadějně vyprodané tři koncerty v Lucerně, vyjde na pódium a řekne zcela bez výpočtu: "Děkuji vám, že jste přišli, mí milí." O tom je pokora.

Mimo písniček tě můžeme znát i jako herce a brzy i jako spisovatele. Film "Naděje" má sice dvacet minut, ale námět má velkou sílu - homosexualitu.

Já hlavně doufám, že se režisérovi Honzovi Koblerovi podaří dotáhnout to do celovečerní záležitosti. Nejen tématem, ale hereckými výkony má film neuvěřitelnou sílu. Jirka Mádl tam udělal obrovský kus práce, byť jsem mu měl tendenci herecky nevěřit po zhlédnutí všech "Snowborďáků", "Rafťáků" a dalších, tak mě přesvědčil, že tady roste velká herecká osobnost, byť je to neherec. Téma je důležité, i když se bude často opakovat, tak nikdy nemůže zevšednět. Já tam mám sice velmi maličkou roli, prakticky tam vůbec nejsem, dokonce tam ani nemluvím, ale jsem rád, že tam být můžu. Co si budeme nalhávat, lidi nepřijdou na film, který je o AIDS, ale přijdou na film, který je o AIDS a ve kterém hraje Etzler, Cibulková a Mádl. Že je to sice ten Etzler, který hraje v seriálu, ale zároveň je to ten Etzler, který přijme roli bez honoráře, aby pomohl určité osvětě.

V blízké době ti vychází i zpěvník "Já písničkaŘ". Jak tě to napadlo?

Oslovilo mě nakladatelství Albatros na základě toho, že si na svém webu píši deník či spíš blog. Chtěli to vydat tiskem, mám ale příliš velkou úctu a sebekontrolu k českým spisovatelům, že mi přišlo pošetilé se mezi ně takto "neuzralý" vetřít. Pak přišla moje manažerka Bára Azurp s tím, aby mi vydali zpěvník. Naštěstí se toho chytli a byli pro. Podporuje to mě - písničkáře, navíc kniha je to jediné a absolutní lidské vítězství nad časem. Písním to pomůže přežít, neb CDčko si za dvacet let nikdo nepustí, protože to nepůjde. Je to pro mě velká čest, protože se nepatrně zařadím mezi lidi, ke kterým jsem vždy vzhlížel a jejichž zpěvníky vlastním.