Nevím, kolik z těch, co znají Jiřího Schmitzera jako výborného a trošku svérázného herce divadla Ypsilon, ví o jeho paralelní písničkářské kariéře. Odvážil bych se odhadnout, že jich příliš nebude. Je to škoda, protože svébytných písničkářů, jako je on, se v naší malé zemičce moc nevyskytuje.

Jiří Schmitzer poprvé zaznamenal svou hudební jedinečnost na přes čtyři roky starém albu "Recitál". Je s podivem, že až tak pozdě. Začátek jeho hraní se totiž datuje daleko zpět do minulosti (a to minulosti bigbíťácké, jak Schmitzer s oblibou zdůrazňuje). "Recitál" byl sice prvním oficiálním albem, ale vydaným jaksi stranou zájmů veřejnosti. Není se čemu divit, protože Schmitzerovi ho tenkrát vydala jeho kamarádka (myslím). Nevím, jestli tehdy gramofonové firmy pohrdly příležitostí vydělat na známém jménu nebo pravděpodobněji, zda to tak chtěl sám Schmitzer. Dvojalba "Šílenec" (obsahuje ještě další CD s písňovými miniaturami na deset slov vznikajících už léta v rámci tzv. "Večerů na přidanou" divadla Ypsilon) se ale už chopila firma BMG.

Ale zpátky k jeho kořenům, které jsou vrostlé do země nehostinného severu. Jsou spojeny s angažmá v ústeckém divadle, kde Schmitzer začal poprvé obrážet kulturní a jiné domy se svým repertoárem. Za léta hraní se některé jeho písně staly docela známými, aniž by to bylo podloženo nějakým oficiálním záznamem. Spíše jen mezi jeho fanoušky kolovaly nejrůznější nahrané kazety. Až nedlouho před koncem tisíciletí se tedy objevilo album "Recitál". Jak už název napovídá, jednalo se o prostou nahrávku jeho koncertu.

A teď, na začátku nového věku, "brutální lyrik" Jiří Schmitzer opět zalovil ve svém šupleti a koncert se dočkal svého studiového nástupce - desky "Šílenec". Díky své dlouhé kariéře měl z čeho vybírat. "Šílenec" obsahuje 23 písňových chuťovek (dosud nevydaných!), spíše nahořklé chuti, jejíž spektrum se pohybuje od klidných lyrických balad až k bigbítově vybuchujícím vypalovačkám. To vše se svébytným, bohatým a rázným doprovodem dvanáctistrunné kytary. Prostě platí staré známé, že v jednoduchosti je síla a civilní, lidský projev je nad všechny krabičky a mašinky. Schmitzerovou zbraní je opravdovost, tolik chybějící v tomhle stále více umělém světě.

Pro vyznavače dělení se i jeho tvorba dá rozsekat na více či méně přesné okruhy. Ani Schmitzer se tomu nevyhýbá. Naopak na "Recitálu", v jednotlivých promluvách mezi písničkami, v jakémsi úvodu do „mistrovy" tvorby pro panické, jeho písní neznalé, publikum, provádí kratší instruktáž před jednotlivými písněmi. Úderné bigbíťácké pecky. Úžasné lyrické (milostné, přírodní, nebo občas jen lidsky posmutnělé zachycující každodenní život) balady, které ale takřka nikdy nesklouzávají k sentimentu, spíše samy sebe shazují díky Schmitzerovu někdy až zjihlému a rozněžnělému hlasu nebo trhlému přirovnání. A nesmím zapomenout ani na brutální černohumorné příběhy, pohybující se někdy v rovině drsného vtipu. Toto dělení můžeme lehce vztáhnout i na nové album, opět posbírané z poztrácených korálů. Nejsem si jistý, ale nejspíš na něm nebude ani jedna novější píseň, jen léty prověřené kousky.

"Šílený" Schmitzer na albu vyjadřuje nejen své osobní stesky. Je jako moudrý blázen ze starých časů komentující sám sebe i svět kolem nás. Je to taková česká "Americká krása". Ošklivost skrytá za krásou a krása skrytá za ošklivostí:
Dáme ti, dáme ti otázku/  dáme ti: Jak je ti bělásku?/ a dítěti dáme kus provázku/  a zoufalou touhu si hrát/ a dáme ti: Jak je ti otázku/ a dáme tě dítěti, bělásku/ a s láskou tě dáme a pro lásku/ když dítě nemůže spát ("Bělásek")

Jeho životním krédem je:
Nechci tvář ušlechtilou/  té se nikdo nebojí/  ještě mě zraní pilou/  a to se špatně hojí …/  nechci tvář ušlechtilou/  kdo podívá se na ni/ na pěknou, čistou, milou/  sám zraněn rychle zraní ("Tvář")

Zajímavé je ale tohle vše až ve srovnání se stejně dobrou bigbítovou i humornou polohou. Jinak bychom to mohli považovat za plané filozofování. Bigbítové "Ženu mám (těžko Anežko)", "Prd" a další tvoří potřebný protipól. S trochou vtipu je to pak ještě zajímavější:
Nebesa mi snad prominou/ že dneska šel jsem za jinou/ nový zážitek hodnotný/ lepší než smrdět u plotny ("Nebesa")

Nebo:
Jako kluk jsem těšíval se/ na okamžik světlejší/  máma s tátou když se přeli/  kdo z nich dvou je blbější ("Rodina")

Co se týče druhého disku, myslím, že lepší by bylo ho vůbec nevydávat. Jsou to koláže poplatné okolnostem vzniku. Z deseti rozdílných slov se píseň vytvořit nedá, a to, co působí vtipně naživo, už nebudí na CD tak dobrý dojem.

  Nakonec musím říci, že než jsem poprvé Schmitzera uslyšel v jeho celé podobě, měl jsem ho zafixovaného jen jako autora oněch černohumorných příběhů. Jeho lyrika mě ale nadchla a vzala dech. Nebudu snad jediný, kdo si říká, kde se v té osobě skryté za tvrdým vzevřením bere tolik citu a lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit závažné myšlenky. Protože "Šílenec" je ale už druhým hrábnutím do Schmitzerovi tvorby, není divu, že se jedná o výběr o malinko slabší, než je první album. Jsou zde písně výborné i horší. Jsem si ale jistý, že se vám bude líbit. Ale pokud chcete ještě lepší výtvory tohoto neobroušeného drahokamu naší hudby, zapátrejte v obchodech po desce "Recitál". Určitě mi pak dáte za pravdu! Už jenom pro grafickou úpravu alba. U "Šílence" je opravdu šílená (ach ty barvy!)…

CD k recenzi poskytla firma BMG.

Album: Jiří Schmitzer - Šílenec
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 51:29 a 50:39
Skladby: disk č.1: Zrcátko,  Prd,  Přání,  Konec,  Nebesa,  Zámek,  Otázka,  Bledý jsem,  Nedivte se, Ženu mám (těžko, Anežko!),  Dámy,  Rodina,  Nádobí,  Spánek,  Říkali,  Zelená,  Ty kolíku,  Ubohý,  Tuleň,  Sluníčko,  Tvář,  Nejsem nic,  Panáček
disk č.2: Písně na deset slov