Když u nás američtí Mucky Pup hráli naposledy, psalo se ještě minulé století. A vůbec spousta věcí byla jinak. Tehdy jsem si nechal jejich vystoupení ujít, čehož jsem po čase hořce litoval. Po neuvěřitelných patnácti letech se pak naskytla příležitost všechno dohnat a tuhle partu hardcorových komiků vidět naživo. Cestou do klubu Roxy, kde se měl koncert uskutečnit, mi letělo hlavou: "Podaří se kapele i po těch letech dostát své pověsti bavičů? Nebude to jenom trapná a vyčpělá show?"

Maďarští Superbutt, kterým byla svěřena role předskokanů, měli přetěžkou pozici. Sál byl zaplněn sotva z poloviny a těch několik desítek jedinců zjevně nemělo v úmyslu to kapele byť minimálně usnadnit. Se založenýma rukama sledovali dění na pódiu. "Přišli jsme, tak nás koukejte bavit," mlčky vzkazovali směrem k předkapele. Takový přístup si Superbutt rozhodně nezasloužili. Evidentně jim to ale nevadilo a hned od začátku hráli, jako kdyby Roxy byla nacpaná až po strop. Skupinu jsem do té doby neznal a přiznávám, že ukázky z jejich MySpace.com mě dvakrát neuchvátily. O to příjemnějším dojmem zapůsobil živý set. Skladby balancující kdesi mezi metalem a hardcore frontman prokládal průpovídkami jako "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají." Tím si, aspoň z části, naklonil jinak vcelku chladné publikum. Humor a nadhled, s jakým se ten večer představili, vlastně ani nepřekvapil. Vždyť vtipálci z Mucky Pup by si nějakou přehnaně vážnou kapelu coby support nikdy nevybrali. Poněkud otřepaným, přesto uvěřitelným vyznáním se kráse Prahy se maďarská úderka rozloučila.

Po chvíli příprav se rozeznělo intro a do světel reflektorů napochodoval očekávaný kvartet. Řady obecenstva zatím výrazně zhoustly. Dokonce se zaplnil i prostor pod scénou. Když Mucky Pup spustili otvírák "Hotel Penitentiary", po kamenných tvářích nebylo ani památky. Nemožné se dokonce stalo skutečností a publikum se začalo hýbat. Lety prověřené hitovky "Death By Cholesterol" nebo "Little Pigs" nechaly v klidu jenom málokoho. "Little pigs, little pigs, let me in! Not by the hair of my chinny, chin, chin!" neslo se sborově klubem.

V polovině vystoupení zpěvák Chris Milnes svlékl bílé triko a vyměnil ho za džínovou bundu s ustřiženými rukávy a nášivkami metalových kapel. Takhle vymóděn odzpíval několik pecek, aby ji vzápětí odložil. Jenže i to se mu zdálo málo. O chvíli později tak přišla řada i na kalhoty. "Want you see more?" Ptal se už pouze ve spodkách lidí pod sebou. Po kladné odpovědi zalovil rukou v rozkroku, aby vzápětí z útrob svého spodního prádla vytáhl banán. V tu dobu už kromě kapely pódium okupovaly zhruba dvě desítky tančících fanoušků. Při pohledu na frontmana objímajícího každého, kdo se mu dostal do spárů, jsem si uvědomil, že jsem svědkem spíš divadelního představení než koncertu.

Ačkoliv od vzniku Mucky Pup uběhlo téměř pětadvacet let, ze svého pověstného humoru neztratili, ani co by se za nehet vešlo. Co se o nich tradovalo, ten večer naplnili beze zbytku. I když jsou už vlastně pánové v letech, přes to si uchovali duše puberťáků, kteří se chtějí v první řadě bavit. Když se pak najde někdo se stejným smyslem pro humor, jsou jenom rádi. V úterý večer se takových našel slušně zaplněné Roxy.