Electro-hardcoreová formace Enter Shikari navázala letos v létě na svůj nadějný debut "Take To The Skies" druhou řadovkou "Common Dreads". A právě tuhle desku jsme po pochvalné recenzi nechali projít zátěžovým testem v podobě naší makrorecenze, jejíž výsledek je až nečekaně nekritický.
© facebook interpreta Britský kvartet
Enter Shikari dokázal dvě věci, které mnozí označovali téměř za nemožné. Za prvé spojil hardcore a trance a za druhé se s touhle směsicí vyšplhal až na čtvrtou příčku britského prodejního žebříčku. Od doby debutu
"Take To The Skies" ale už uplynuly více než dva roky, takže dvojka "Common Dreads" mohla být úplně jiná. Ale není. Jen pomyslné váhy se přece jen překlonily lehce na druhou stranu a daly více prostoru elektronice. Vše, co dělalo z Enter Shikari něco
spešl, ale zůstalo. A nadšením tak nešetřil ani Ondřej Michal v naší
hlavní recenzi, jejímž verdiktem byla výborná devítka. Pro stejnou známku sáhli i tři z pěti účastníků naší makrorecenze, což má ve výsledku lví podíl na výjimečně úspěšném průměru: osmasedmdesát procent.
Lukáš Benda - Jsem EMO jako ES (9/10)
Vztah k interpretovi: Zaregistroval jsem "Take To The Skies". Vím co je post-hardcore i trance. Vím, kdo jsou ES.
Překvapení. Emoce! Emoce! Emoce! Emo's not dead. Industrial. Špína. Pravidelná půlnoční depilace prasečích štětin. První poslech. Vyždímat se jak houba. Třetí ranní cigareta chutná. Nechat křídu poletovat vzduchem. Vzduchem nasáklým Šeldou. "Antwerpen". Zarýt nehty do tabule. Jezdit sem a zběsile se smát. Taxi. Tam! Kam? Úvodní intro - trip do opuštěný továrny na zpracovávání zázvoru. Chutná, ač napuštěný řepným cukrem. "Havoc A", "Havoc B" a originalita? Nevadí, že vyšuměla společně s dalším aspirinem. Jen, proč jsme se ještě nepohnuli z místa? Stepovat na dubu. Není to už nuda? "The Jester" - začátek jak z THPS. Celej v bílým, dilema na chodbě: Martensky nebo skate? "Zzzonked" aneb taky slyšíš ten šepot cyberpunku? "Juggernauts". Screenshot očí. Pokračující vibrace, "No Sleep Tonight"? Ha, revival
Good Charlotte. Nemám rád samičky komárů a revivaly čehokoliv. Minus jedna. "Common Dreads" - něco mezi Dope a
Prodigy. Chuť na Molly Millions, nabíhání žil. Stejně z toho ve finále zůstane agónie a frustrace. Post coitum neexistuje, byli bychom moc šťastní. Emo's not dead, Hybridi. Za devět.
Petr Bláha - Povedený dort od pejska a kočičky (9/10)
Vztah k interpretovi: Nevyhledávám je, ale když na ně narazím, tak si je poslechnu.
Jsem hudebně konzervativec a radši si poslechnu dobře zahranou neinvenční desku, než experimentátorské počiny. Díky tomu jsem třeba nikdy nezačal poslouchat nu-metal. Zkrátka na tom bylo z mého pohledu něco špatně. Enter Shikari taky vaří svoji hudbu z nesourodých ingrediencí a přesto se jim to daří. Je to až k nevíře. Novinka je po čertech tvrdá, afektovaný řev se zařezává hluboko do masa, aby čistý vokál zhojil tyto rány. Do toho občas promluví brutální hardcorová kytara. Chvíli to kolébá a člověk se v poklidu zaposlouchá, aby za okamžik vybouchl dynamit a z repráku vystřelila tlaková vlna, která bere vše živé. Je to celé uhlazenější než debut, ale to není nijak na škodu, protože je vidět vývoj kapely, který káže ubrat agresivitu, dobrá tedy. Druhá deska má údajně ukazovat kvalitu kapely. V tom případě je vše naprosto v pořádku a tahle kapela je vzornou ukázkou toho, že anglické skupiny nejsou jen unylá uniformní kytarovka. Jen houšť a větší kapky!
Eva Samšuková - Opijte se prostorem bez hranic (9/10)
Vztah k interpretovi: Nepřestává mě bavit nezvyk jejich slučování neslučitelného.
© indiespeaker.com Enter Shikari pokračují ve vesmírné dráze, kterou si předurčili už raketově úspěšným debutem. Ani na aktuální desce neupustili od pověsti inovátorů a nechali pořádně promluvit jádro elektronického cítění. Hudbu okořenili rozmanitými bylinkami z hudební zahrady. Jejich příchutě a barevnost mě baví. Použili jiskrné, až dětské emoce, které kontrastují se zoufalostí sdělení textu Wall, použili tvrdý až pálivý vztek, kterým dokreslili svoje poselství v Solidarity. V každém songu se najde místo, které vyčnívá svojí jedinečností. Bez uzardění tak prohlašuji, že na desce si každý najde oblíbenou minutu stopáže. Jediné, co mi kazilo seznamování se s novým albem, byl zpěv. Kažení dojmu se mísilo s otázkou: proč ho mistr zvuku neupravil? Nakonec se otázka přeměnila v konstatování: nejspíš to tam nechal schválně. Rou mírně upustil od skvělého vřískotu na debutu, aby se teď častěji projevily jemnější záhyby jeho hlasivek. V nové roli však hlas zněl nejistě. Postupně mě jeho vrtkavost vyrušovat přestala a albu naopak dodala na autentičnosti prožitku, který jen tak neomrzí. A o to právě jde.
Luboš Kreč - Takové to domácí bublání (8/10)
Vztah k interpretovi: Jejich debut patří mezi mé nejoblíbenější desky.
Moc, fakt moc jsem se těšil. "Take To The Skies" mě dostává do kolen dodnes, mrazí mě z brutálních kytar, uličnického hardcore jekotu, prskavých keyboardů. A Enter Shikari mě nezklamali, byť se stali spíš raveovou kapelou, než nu- kapelou. Teda, jakože ubrali kytary a vrhli se víc na elektroniku. Není to už tolik o budování podivné atmosféry jako spíš o používání podivných zvuků. Ale za tím vším jsou pořád písničky. Což může po prvním poslechu někoho i překvapit. A taky Roughton "Rou" Reynolds víc pracuje s hlasem - není už jen spratek a
emokid, ale občas i něco jako, s prominutím,
Mike Patton. Je tam zkrátka víc poloh, snaha o modulaci, barevnost. Jestli byl debut zábavný svou zvláštní kolovrátkovostí, "Common Dreads" sází na jistou mohutnost: muzika už není tak přímočará, vystupuje z ní spousta ukrytých zvuků, bublání, střídáni tempa. Jako by Enter Shikari chtěli říct, že nejsou jen zruční melodici a metláči, ale že mají na víc. A fakt mají.
Dominika Jiroušková - Zlomený vaz (4/10)
Vztah k interpretovi: V minulosti velice kladný, neúčast na loňském Rock For People jsem obrečela hlavně kvůli nim.
Bio skupiny jako stovky dalších. Svěží závan inovace začal fungovat na koncertech, kde tihle čtyři Angličani rozdávali cédéčka, jako fresh mix hardcore a trance a zároveň příslib do roku 2007 je vyhlásila média s BBC a NME v čele, dále pokračování ve formě vlastního labelu Ambush Reality s více než přátelskou atmosférou. Enter Shikari jsou něco jako
Hadouken! A teď mě prosím nechytejte za slovo, myslím tím fakt, že jsou rozpoznatelní na první poslech a nadefinovali okrajové odnože svých žánrů. Jenže zatímco kritika odmázla prvotinu Hadouken! jako nepovedené bláto, debut Enter Shikari "Take To The Skies" ještě prošel a právem. Bylo to zábavné (Johnny Sniper) a především neoposlouchané. S dvojkou už to tak jasné není, na "Common Dreads" si láme kapela vaz přesně v tom místě, ve kterém je paradoxně nejsilnější a jedinečná. Enter Shikari přitvrdili po všech stránkách; zábavu a lehkost textů vystřídal politický podtext, agresivní kytary a vokál uřvanější než kdy dřív. Chvílemi zběsilé tempo ještě zafunguje, ale po patnácti skladbách spíš nastupuje nepříjemný pocit, že jsem poslouchala okresní metal.
Album:
Enter Shikari - Common Dreads
Průměrné hodnocení: 7,8/10
Celkový čas: 50:27
Skladby: Common Dreads, Solidarity, Step Up, Juggernauts, Wall, Zzzonked, Havoc A, No Sleep Tonight, Gap In The Fence, Havoc B, Antwerpen, The Jester, Halcyon (Intro), Hectic, Fanfare For The Conscious Man